Kanada - západ

Letištní stanice nadzemky s pyšným jménem Canada Line, která spojuje letiště s centrem Vancouveru. Rychlé, hezké, bezproblémové.

 

A takhle to tu vypadá po ránu. Největší budova v záběru není radnice, ale hotel Fairmont J

 

Ale jinak je tu architektura taková svébytná. Tenhle typ věžáků – se zřetelným betonovým skeletem a příčkami mezi okny - Evropa opustila tuším před nějakými dvaceti lety, ale tady je to zjevně pořád hit.

 

Jeden z nejčastějších mýtů o Kanadě je, že je tu pořád zima. Samozřejmě není. Pořád. Pohled z přístavu v půlce května mluví sám za sebe J

 

 

(Kdo má dobré oči pozná, že Mt. Seymour na první fotce není jediná s bílou špičkou...)

A díky spoustě přírody vůkol tu mají dopravní prostředky, na které my nejsme úplně zvyklí (to v pozadí druhé fotky je benzinka na řece - no hydroplány taky musí sosat J)…

 

…a dopravní značky, na které nejsme úplně zvyklí J (Tahle je na můstku přes potok)…

 

… a všeobecně oprsklou zvířenu J

 

 

Vancouver na jaře není hezký, ale je bezesporu působivý. Tenhle záběr na centrum ze Stanleyova parku ho vystihuje asi nejlíp. Příroda, kam až to jde, voda, severní klima a prosklené věžáky.

 

A podobný záběr – Dead Man Island, Ostrov mrtvého muže, bývalé indiánské pohřebiště a dnešní výcvikové centrum kanadského válečného námořnictva. Ostrov je malý a uzavřený pro veřejnost. Kdybyste chtěli sloužit u RCN, tady začnete. Hodně příhodné místo.

 

Nejsou úplně pravé, jen napůl J Čímž chci říct, že jsou současné, ale dělali je dnešní mistři řezbáři indiánských obyvatel stejně, jak by to dělali kdysi.

 

Není tak slavný, ale stejně je hezký – Lví most, spojující přístavní Vancouver se severem po státní silnici č. 1. Pro místní je příznačné, že ho natřeli na zeleno, aby splynul s přírodou.

 

Koryto Bobřího potoka. Věřili byste, že jste asi míli od městského centra?

 

Sivašská skála, další pamětihodnost parku.

 

Pláž v místním podání, za odlivu. Beze slov J

 

(Nepochybuji, že v červenci a srpnu se tu místní koupou, na Rujáně se taky místní koupali J)

Fotka pro rodinu – to místo mělo takovou atmosféru, že mi nedalo nenechat se vyfotit zrovna tam.

 

Další fotky z návratu do města. Přejí tady modernímu umění, takže co kus se dá najít nějaké to dílo. Mezi jinými tyhle smějící se sochy i s nápisem „V naději, že vzbudí smích, radost a hravost v každém přihlížejícím.“ Vůči modernímu umění jsem obvykle výrazně nepřátelský a v první chvíli mi to přišlo hloupé, ale nakonec jsem mi bylo při pohledu na ně do smíchu. Jak autor chtěl J

 

Nevím přesně, z čeho to je, možná nějaké staniolové podložky do pizza krabic, každopádně na to můžete napsat přání a pověsit to na vyhrazený plot na Denham Street. Nečetl jsem všechna a kromě takových obvyklých, jako jsou zdraví pro rodinu, mír a štěstí pro svět, mne zaujala dvě. „Vyhrát v loterii a najít si práci“ a „Smrt ještěrkám“ J

 

Kongresové centrum. Nebyli by to místní, kdyby ho neudělali nepravidelné a na střeše nevysadili opravdovou horskou louku. Jsou na ni pyšní. Ta hnusná laminátová věc před centrem je socha pro olympijský oheň z roku 2000.

 

Tohle je už jiná káva, nebo spíš výpůjčka z USA. Marine Building, svého času nejvyšší budova Britského impéria a přímý konkurent Chrysler Building v New Yorku. Byla na místní poměry tak odvážná a ozdobná, že její stavitelé kvůli ní krátce po jejím dokončení zkrachovali, protože se nenašlo dost místních firem, které by tam chtěly mít kanceláře.

 

Tahle fotka se vám asi nikomu líbit nebude, ale pro mě je to vzpomínka na atmosférickou záležitost. Obří nizozemská výletní loď „Statendam“ polyká kufry cestujících J Mohlo mě napadnout, že když převáží množství lidí mezi státy, musí brát do nákladového prostoru zavazadla stejně jako letadla, ale prostě nikdy dřív mě to nenapadlo J

 

Nádraží, trochu schované mezi ostatními velkými stavbami u vody. Uvnitř je to hezké, ale hrozně mrňavé.

 

 

Mimochodem, má dnes význam hlavně jako nákladní. Osobní vlak na východ odsud odjíždí třikrát týdně, míří do Toronta a je tam za tři a půl dne. Kdybych neměl globální letenku kolem světa, byl bych jel s ním, není to moc drahé a měl bych celou Kanadu z první ruky.

Water Street ve čtvrti Gastown. Významem jako byste řekli Václavské náměstí na Novém městě. Jen tam původně handlovali koňmi a tady byly továrny. Ale britské lampy nemají chybu.

 

A zatímco Praha má orloj a Londýn Big Ben, Vancouver má parní hodiny. Každou celou začínají vypouštět skrz pět různých píšťal páru a výsledkem je jednoduchá melodie. Nic, bez čeho byste nemohli žít, ale je to půvabné.

 

Ještě jednou moderní molo na Kanadském náměstí. Jediná stavba světlých barev ve městě a místo, kam se vejdou obří zámořské výletní koráby. Pluje se odtud často na Aljašku a co jsem byl v přístavu, kotvil tam nějaký z nich.

 

Jak jsem se zmínil, Vancouver jako správné město na rozhraní uměřené britské tradice a všudypřítomné přírody prakticky nemá jasné barvy. Nejjasnější věcí k vidění hned po tom molu z předcházející fotky je tu tohle:

 

a protože já sám bych to nepoznal, prozradím, že je to hromada síry v nákladním přístavu J Nikdy jsem to dřív neviděl a opravdu je tak ostře žlutá, jak se povídá.

Není to radnice, ačkoliv to tak vypadá. Ještě jednou hotel Fairmont. Úžasná stavba a je tam jen třikrát dráž než v mém hotelu J

 

A tohle taky není radnice, to je Galerie umění.

 

Radnice je až tohle. Není ve čtvrti Downtown/Centreville, kde bydlím, je obklopená parčíkem a úplně obyčejná.

 

Jestli jste nikdy neuvažovali, proč se to město jmenuje Vancouver, tak to jsme na tom stejně J Je to proto, že zátoku (které se dneska říká Burrardova, podle místního největšího loďaře) objevil pro civilizaci na konci osmnáctého století kapitán britského námořnictva George Vancouver. To je on.

 

Když jsme u těch pamětihodností – katedrála svaté Rozálie. Proč má věže různě vysoké, nevím. Pamatuju si hlavně, že je katolická, podle rozpisu konají mše pětkrát denně, z toho jednou španělsky, zpovídají desetkrát týdně a na plácku, odkud jsem to fotil, se jakási vyšinutá stará černoška posypávala krmením pro holuby tak, aby po ní lezli, a šíleně se u toho smála. Blízko ke slumům, zase jednou. Lesklá stavba za ní je místní pobočka Bank of Montreal.

 

A tohle je už na okraji městských slumů East Hastings. Budova typicky britská, opravdu jsem ji chtěl mít na fotce, ale po okolí jen centrum Armády spásy, obchody typu Punk, Goth a Fetiš móda a ačkoliv jsem tam byl přesně v poledne, nespočetně bezdomáčů. Tak jsem ani nešel blíž se podívat, co jsem vlastně vyfotil J

 

Památník padlým v uniformě. Fascinující tím, že kromě kanadské uprostřed jsou všechny ostatní vlajky britské.

 

Tahle pamětihodnost Vancouveru, velmi působivá budova, která se velmi obtížně fotí, protože je velká a není pořádně odkud ji zabrat, je Městská knihovna.

 

Tohle na první pohled není moc hezké, ale pro mě jednoznačně zajímavé. Byl jsem na městských vyhlídkách v horních patrech mrakodrapů a vím, že se případně kombinují s televizními věžemi (Sydney, Auckland). Tohle je ale moje první městská rozhledna kombinovaná s řídící věží letiště J Ačkoliv stojí uprostřed městské zástavby, je na dohled od vody a řídí se odsud provoz hydroplánů v přístavu.

 

A zase alespoň jednu fotku něčeho, co není budova. Tohle atrium mám před očima, když obědvám v jídelním nádvoří Kanadského náměstí. Mají tu mimochodem za rozumné ceny všechno, co si cestovatel mého žaludku může přát – od hamburgerů přes kebaby, pizzu až po thajskou a japonskou kuchyni.

 

 

Hezčí tvář města – Robsonova ulice, kde bydlím (velmi příjemná lokace, mimochodem, klidná a mimo hlavní centrum, ale všude blízko) a šachy v podvečer na místním náměstí. Ta alej na první fotce jsou samozřejmě javory J

 

 

Já vím, že jsem sem podobnou fotku už dával, ale když ono je tu při slunci tak kýčovitě hezky J

 

Cesta z města – výpadovka na sever kousek za Stanleyho parkem.

 

Předchozí fotka je tu proto, že uvozuje poněkud netradiční sérii z přírodního parku Capilano s pracovním názvem „já a extrémní příroda“ J

 

Kaňon Capilano a stejnojmenná říčka vypadají – přes všechny ty řeči místních o jednom z posledních velkých deštných pobřežních lesů – úplně jako v Beskydech, od vůně jehličí až po odlesky vody na kamenech. Jen tu mají javory, cedry a obří jedle, obrovské černé mravence (dva centimetry kus) a každý rok statisíce lososů, táhnoucích proti proudu, to my ne.

 

Jestliže ale les a řeka zase tolik nezaujaly, o hlavní atrakci parku se to říct nedá ani náhodou. Sto třicet sedm metrů dlouhý, sedmdesát metrů nad roklí a visutý. Přešel jsem ho dvakrát, tam a zpátky. S mou akrofóbií to bylo pekelně tvrdé, ale chtěl jsem si dokázat, že když budu opravdu chtít, dokážu i tohle.

 

Vypadá jako tintítko, ale je z ocelových splétaných lan a slušně vymyšlený. Podle místní informační cedule (v typicky britském stylu) unesou lana takovou zátěž, že byste po mostě mohli současně převádět 96 slonů a byl by pořád v klidu, což se o těch slonech říci nedá J Ale vážně, poprvé ho tu postavili v roce 1889, tenkrát z běžných lan, most za větru vyluzoval takové zvuky, že mu místní říkali „Smějící se most“, tutéž konstrukci z moderní oceli (tvarově je pořád stejný, vyměňují jen materiál) mu dali naposledy v roce 1959 a nikdy nespadl. Opravovat ho museli za celé ty roky dvakrát, naposledy v roce 2006. Tehdy byl ve Vancouveru obzvlášť deštivý listopad, spadlo asi dvě sta litrů vody na každý metr čtvereční lesa, půda se podmáčela a 22. listopadu 2006 ve 3:13 ráno se jedna čtyřicet šest tun vážící jedle douglaska na západním svahu rozhodla, že už toho má – s osmnácti centimetry mokrého sněhu na větvích při vichřici osmdesát kilometrů v hodině – prostě dost a položila se. Na most. Inženýři později spočítali, že náraz do mostu odpovídal nárazu plně naloženého kamionu při stokilometrové rychlosti. Most to ustál. Mostní lana zůstala úplně bez poškození, sedmdesátitunové železobetonové ukotvení na západní straně se utrhlo a popojelo o dva metry po skalním loži. Strom náraz nevydržel, praskl a na mostu zůstal jen sedmnáctitunový kus kmene. Dodnes je pod mostem k vidění, nechávají ho tam pro lesní brouky.

 

Takhle to vypadá, než jdete zpátky. Fotky přímo z mostu nemám – jednak jsem neměl náladu a volné ruce na focení, jednak se houpe pod nohama i v bezvětří tak silně, že by stejně byly rozmazané. Lidi se tam pokoušeli fotit, sebe o krajinu, ale až na jednoho s opravdu profi foťákem nevypadali přesvědčivě. Houpe se to mimochodem stejně jako loď po kratší ose, napříč směru chůze, což je asi horší. Poprvé jsem se bál opravdu hodně, podruhé výrazně míň. Kočky ze správy parku jsem viděl procházet ho bez držení.

 

Na západní straně jsem absolvoval procházku lesem a kolem jezírek s rybami a pak tuhle druhou úžasnou atrakci – stromovou procházku. Vytvořili ji proto, aby si zájemci mohli prohlédnout les očima veverky. Můstky jsou taky závěsné, odhadem asi dvacet metrů nad zemí, taky se houpou. Nechtěl bych být veverkou J, ale je to zvyk. Taky jsem se tu zpočátku docela bál, na konci už jsem šel celkem samozřejmě.

 

Upřímně – podobný výhled jako při téhle procházce můžete dostat v Beskydech na strmé stráni taky. Co mi to ale dalo, byla úžasná úcta ke zdejším stromům, respektive k jejich velikosti. Stojíte na plošině dobrých dvacet metrů nad zemí, opravdu byste nechtěli spadnout, ale pro ten strom jste tak nízko, že nepovažuje za potřebné ve vaší výšce vypouštět žádné větve a ve dvojnásobku vaší výšky obvykle taky ne. Teprve pak začíná koruna. Daleko, daleko působivější než pohled ze země. Jenže to nejde vyfotit.

Mimochodem, další strom, který bohužel nebylo jak vyfotit, byla jedle douglaska u jednoho z rybníčků. Krásná, opravdu veliká, pyšná a vysoká. Samozřejmě to těžko spočítat přesně, dokud žije, ale vyklíčila ze semenáčku zhruba v době, kdy Karla Velikého korunovali v Cáchách a začínalo to vypadat, že z té Evropy možná ještě bude nějaká civilizace.

A tohle už je třetí velká atrakce parku – procházka kolem útesu. Ve všech recenzích jsem se dočetl, že kdo má problémy s hloubkou, sem nemá ani náhodou a je to nejhorší z celého parku, ale po visutém mostě to byla naprostá pohoda. Tady jsou totiž pod nohama pevná prkna. Pravda, široká asi půl metru a pod nimi vidíte kaňon, kam se na to hrabou Jánošíkové diery J Prošel jsem to dokonce dvakrát a ohromně si to užil.

 

Tahle fotka má význam ryze jen pro mě, ale z vrozené pýchy ji sem dám taky. Vyzkoušel jsem na sobě v parku do jedné všechny fyzio- i psycho-logické techniky ke zvládnutí fóbie, které znám, a tady mám výsledek. Klidný jako želva na průhledné plošině sedmdesát metrů nad kaňonem – a sem se prosím bála vstoupit tak třetina ostatních turistů J

 (Ano, a i v pětadvaceti nad nulou bez mráčku mám těžké kožené boty. Tu čirou hrůzu, když jsem zlézal ohlazené kameny strmých plošin na Velké čínské zdi v polobotkách s hladkou podrážkou, už nikdy nechci zažít J )

Tak, dost o mně. Tohle nevím co je, jako laik to tipuju na ibišek (resp. na anglický „hibiscus“, zkrátka to, co Havajanky nosí ve vlasech nad uchem J ) a mám dvě taková doufání. Za prvé, že mi to kolegyně v práci, která je opravdový machr na kytky, identifikuje a za druhé, že mi to naši dovolí zasadit u nich na zahradě. Protože je to opravdu nádherné.

 

Věděl jsem, že Vancouver je přirozenou branou pro turisty chtivé cest lodí po Pacifiku, ale náhodná návštěva centra předčila moje očekávání. U největšího mola stály tentokrát hned tři zámořské výletní lodi – Volendam, Navigator of Seven Seas a Island Princess. Ta poslední, Ostrovní princezna, byla velká jako předchozí dvě dohromady, to by byl hřích si jí (kousek) nevyfotit. Nakonec jsem z ní dostal do záběru tři čtvrtiny, od předního stěžně dál. Kam se hrabe průměrný hotel…

 

Z posledního dne ve Vancouveru ještě optimistický pohled na přístav jachet.

 

A pak už jen podruhé Stanleyův park. Díky jaru tam bylo celkem živo J

 

A tohle v našem lese taky nepotkáte J

 

Trocha (ne)falšované divočiny. Odpoledne u Bobřího jezera.

 

Na oficiální Vyhlídku jsem nedošel, jednak jsem špatně zahnul, jednak odsud se mi líbil výhled stejně víc.  Na fotce je i polonahý mladý muž, který byl buď cyklista s vášní pro bodybuildingové cviky nebo úchyl nebo oboje J

 

A na úplný závěr chladný vlhký vzduch a volání dálek…

XXX