„A jestli mě naštvete ještě jednou
tady,
požádám o azyl a jedu do Kanady.“(Peterka a spol.)
Navzdory skutečnosti, že francouzština je rodným jazykem jen pro asi
pětinu Kanaďanů a kromě provincie Québec se ani povinně neučí na školách, je
Kanada striktně a zarytě dvojjazyčná. Všechno, co jen zavání oficialitou nebo
bylo pořízeno za daně, je tu vždy v obou jazycích. Příletová karta pro
imigrační je z každé strany v jednom jazyce a můžete si vybrat,
kterou stranu vyplníte J
Příjemné na Vancouveru je to, že jeho nejdůležitější čtvrť, Downtown,
má pravoúhlou síť ulic stejně jako Manhattan, takže se tady prakticky nedá
ztratit. Kromě toho je Downtown obklopeno vodou, Stanleyovým parkem a slumy čtvrti
Hastings, takže je opravdu těžké je nepozorovaně opustit J
Naopak pokud se týká platidel, je Kanada asi nejméně uživatelsky
příjemnou zemí, kterou jsem během cesty navštívil. Dolary jsou bez problémů, bankovky
jaksi tradičně a mince v hodnotě jeden a dva dolary jsou hezké, velké a
barevně odlišené; dvoudolarovka je dvoubarevná jako naše padesátikoruna. Zato mince
v nominálech 5, 10 a 25 centů jsou všechny hladce kulaté, stříbřité a
skoro stejně velké, při placení u pokladny aby člověk každou otočil a podíval
se na text.
Na severoamerickém kontinentu se nacházejí jen federace a jedním z vedlejších
důsledků je fakt, že auta na registračních značkách mají vždycky uvedeno,
kterému státu patří. Zatímco na Havaji cedulky nesly nápis „Aloha State“ (předzdívka
státu Havaj), místní mají na autech hrdé „Překrásná Britská Kolumbie“ (orig. „Beautiful
British Columbia“). Úžasný test mentality J
Pobavilo mě v téhle souvislosti oficiální tvrzení z Kanadské výstavky
v centru Vancouveru, že Kanada je příjemnou a tolerantní vlastí pro 34 milionů
obyvatel a stovky tisíc přistěhovalců ročně. Ve skutečnosti neznám nepřátelštější
zemi vůči potencionálním imigrantům než je Kanada – pravda, možná by se mohla
dělit o první místo se SAE – a kdo mi nevěří, ať se podívá na známý film „Zelená
karta“ J
Vancouver je obklopen podstatně více horami než Praha, ale u moře, takže ten rozdíl není zase
tolik znát. Osobně jsem ho poznal jen na dvou věcech: už v půlce května tu
je slunce na obloze až do devíti hodin večer a v osm ještě svítí vysoko
nad věžáky (taky mají letní čas) a celoročně tu sídlí havrani. Podle místních
zdrojů je tu navíc díky klimatu kromobyčejně vlhký listopad, střídající sníh a
déšť s průměrnými srážkami 15cm za měsíc, což zní naprosto vražedně (pro nefyziky
dodávám, že je to měsíčně 150
litrů vody na každý čtvereční metr zahrádky).
Na druhou stranu místní flóra si zjevně zvykla. Podle průvodce v národním
parku zdejší oblastní národní strom, červený cedr, pokud je starý, veliký a
vzrostlý, vypije z podloží ekvivalent pěti van vody denně.
Fascinuje mě, že Američané jako národ, který dal světu feministky a
genderová studia, vyrábí současně ve velkém panenky a jejich příslušenství pod
obchodní značkou „Americká holčička“. Nevěděl bych to, kdyby neměli půl patra
obchodu v centru, v němž je i zdejší největší knihkupectví; ta masa růžové
a bílé barvy nešla přehlédnout J
Ještě dodatek k francouzštině – všichni čtvrti, kde bydlím, říkají
Downtown, na mapách je značená jako Downtown,na autobusech je popsaná jen jako
Downtown, jen na oficielním rozcestníku je napsáno „Downtown – Centreville“ J
Méně invazivně se francouzská kultura projevuje v tom, že zatímco
v USA si můžete co kousek koupit hamburger, pizzu nebo hot dog, tady je to
taky, ale tak každý co třetí čtvrtý stánek prodávají palačinky. Nejčastěji s oříškovou
čokoládou nebo javorovým sirupem.
A nevím, čí kulturní produkt je tohle, ale každopádně sem by se měli
ostravští radní přijet podívat, jak vést cyklostezky ulicemi města tak, aby vedly
odněkud někam a cyklisti si nepřekáželi ani s auty ani s chodci.
Tohle město je pro cyklisty asi stejný ráj jako Peking, tedy naprostý.
Dvě historky o vztahu místních v přírodě. V průlivu, který
vede od Vancouveru na sever a používá se pro plavby do dalších pobřežních osad
a na Aljašku, bývala kdysi podvodní hora. Číhala pod hladinou, měla dokonce dva
vrcholy a na svědomí nesčetně rozpáraných lodí. Jméno už jsem zapomněl. Protože
místním opravdu vadila, rozhodli se využít přes sto let zkušeností s dolováním,
vykopali složitou soustavu štol (paradoxně snazší bylo vyrazit svislou štolu v nedalekém
pobřeží, pak vodorovnou pode dnem a nakonec zase svislou v tělese hory nahoru),
nacpali to výbušninami a odpálili při něčem, co je zřejmě doposud co do ničivé
síly největší neatomovou jednorázovou explozí vůbec. A teď pozor – odpal byl
proveden v přesně vypočtený den v 5:31 ráno, protože to byl čas, kdy
byly podle pozorování nejméně zasaženy rybí tahy v oblasti, a za úspěch
místní nepovažují to, že hora už tam není, to mají za samozřejmé, ale že dravé
velryby, které v té oblasti obvykle zevlují (zřejmě kvůli rybím tahům J ), se
tam nezraněné chvíli po výbuchu vrátily a zevlovaly tam dál J
Historka druhá. V parku Capolani, odkud mám sadu fotek ve
vedlejším příspěvku, se rozhodli udělat naučnou stezku vysoko nad zemí a
upevnit chodníky na douglasovy jedle. Metoda, že by se tam nabily skoby,
samozřejmě nepřicházela v úvahu, tak se nakonec vymyslely speciální
železné obruče, které se na strom připnuly a které rovnoměrně rozkládají tah chodníkových
lan okolo celého obvodu stromu. Místní jsou ohromně pyšní na to, že stromy nejen
netrpí, ale má to na jejich dřevo vliv, jako by posilovaly J
A když jsme u toho parku – dvě typicky britské cedulky. První bylo
všude plno: „Nekrmte veverky, kousnou vás.“ Druhá byla jen u (momentálně prázdného)
prostoru pro dravé ptáky: „Máte rádi své prsty? Pak nepřekračujte plot.“ J
XXX
Žádné komentáře:
Okomentovat