(Let It Go, španělská verze)
Auckland se se mnou rozloučil krásným jasným ránem, před nímž pršelo,
takže chodníky byly mokré a vzduch studený ránem nádherně voněl. Polaškoval
jsem s mladou indickou recepční, která se taky chystala na dlouhou
dovolenou (na pět týdnů domů, za rodinou), popřáli jsme si vzájemně hezkou dovolenou,
příjemný let, a všeobecně mi bylo jasné, že tento den mi osud přeje. Zapomněl
jí při těch cukrblicích vrátit kartu od pokoje, mimochodem, doufám, že
z toho neměla průšvih J
Autobus na letiště, který jezdí bez jízdního řádu zhruba ve
dvacetiminutových intervalech, a díky kterému jsem vyrazil o půl hodiny dřív,
mi přijel za dvě minuty, řidičce – paní určitě přes padesát - bylo rozumět (ne
vždycky se mi to v Aucklandu povedlo), bylo volné místo k sezení, na
dálnici nebyla dopravní zácpa (varují, že se cesta může prodloužit až o půl
hodiny) a zkrátka se to celé dobře vyvíjelo dál. Před letištěm nám všem řidička
popřála šťastný let, „ať už cestujeme nebo pracujeme“, což byla hezká
realistická hláška. Obecně získávám nepříjemný dojem, že poslední dobou při
mých cestách na letiště fungují jen dva extrémy – buďto je všechno v klidu
a s příliš velkým časovým předstihem, nebo je to jako v Japonsku, kdy
na letišti už posílali cestující k bráně do letadla a já jsem zrovna
v expresu projížděl nádraží v Čibě J
Vzhledem k všeobecnému optimismu jsem se na letišti sám odbavil,
včetně olepení kufru čárovým kódem. (Kontrolní samolepku pro majitele jsem si
vzal, ale nalepil jsem ji na tu část palubní karty, kterou si celkem nečekaně
letiště pak nechalo, takže jsem letěl bez dokladu k zavazadlu, ale to jsou
malé mouchy J ) Ráno mi zjevně přálo i dál, protože
na zákaznické váze u odbavení měl kufr 23,2 kg a já se rozhodl, že to risknu,
nebudu nic přebalovat a spolehnu se na dobrou vůli Air New Zealand. Na reálné
váze měl kufr 23,6 kg, maorský zaměstnanec nevypadal úplně šťastně, ale nic
neřekl a jen nalepil na kufr zvláštní červenou samolepku „pozor, velmi těžký“.
Prostě príma den.
Mezinárodní letiště Auckland je přesně takové, jak by mělo vypadat
letiště v Heraklionu, kdyby za něco stálo. Jsou zhruba stejně velká a ne
úplně vzhledná, ale tím podobnost končí – tohle je slušně organizované,
prostorné a s moc hezkou vyhlídkou na ranveje. Jediné, co mě vždycky
v Austrálii a na Novém Zélandu na letišti znervózní, je jejich zvyk vést
trasy pro cestující bez varování skrz Duty Free obchody a bez dalších šipek.
Prostě jdete chodbou a najednou jste v obřím obchodu mezi regály
s alkoholem, čokoládou a parfémy a nikde žádná značka, jestli jste nesešli
z cesty. Ale když vytrváte a projdete až nakonec (a v jednom z nich
musíte včas zahnout do pravého úhlu J ), z
ničeho nic se vrátíte do běžné letištní chodby a architektury.
Novozélandské pasy nemají při okraji pruhy, jak jsem psal minule
z neznalosti, jsou to nakreslené listy přesliček. Stříbrný list přesličky
na černé je totiž symbol Nového Zélandu. Je to výborný nápad, jak poznat na
bezpečnostní kontrole zdálky Novozélanďana, a ještě je to hezké.
Letěli jsme středním typem Boeingu, plným tak, že jsem si mohl hodinu a
půl před odletem vybrat mezi posledními dvěma volnými sedadly. Vzal jsem si
uličku vzadu, vedle seděl nějaký pán po čtyřicítce, v košili
s límečkem a brýlemi, který mi sice ani neodpověděl na vstupní pozdrav
(zrovna byl zabraný do sledování Top Gear), ale jinak ho hodnotím jako skvělého
spolucestujícího. Seděl, zíral na video (Hobit I), nevrtěl se, nepil alkohol,
nebyl s ním žádný problém a celých devět hodin nešel na záchod J (Což
ostatně není takový výkon, rekord mám z trasy Bangkok – Frankfurt, dvanáct
hodin, můj urolog mě miluje, vím o tom J ).
Kapitána letadla jsem viděl nastupovat a přišel mi přesně jako
z reklamy na Geriavit J Tedy
nebyl tak starý, měl tak osmapadesát, úplně bílé vlasy, osmahlou tvář a výzor
spokojeného a úplně zdravého raného seniora. Prostě vypadal zkušeně a naprosto
důvěryhodně. A ani neklamal tělem, nad Honolulu jsme prolétávali dešťovými
mraky a v jednu chvíli se letadlo propadlo snad o metr, ale jinak měl
naprosto jistou ruku. Korunu své oblíbenosti v mých očích získal
v Honolulu, kde automaticky ve frontě na imigračku (posádky musí procházet
v USA toutéž imigrační procedurou jako cestující, jen mají zvláštní pruh,
aby nemuseli čekat frontu) pustil před sebe napřed letušky a pak ostatní
důstojníky, takže čekal nejdéle. Takový tichý džentlmenský styl.
Tady musím zmínit jednu věc, kterou jsem původně chtěl napsat už do
příspěvku o cestě ze Sydney. Všichni, kdo létají letadlem, vědí, že před
startem dostáváte školení pro krizové situace, obvykle prostřednictvím videa
pro cestující. Je to nezbytná, leč pokud létáte častěji, neuvěřitelně nudná
záležitost stále dookola jak si zapnout pás, kde hledat záchrannou vestu a jak
se nasazuje dýchací maska. Protože vždycky, když dojde na tuhle instruktáž, je
vidět, jak lidé vypínají mozky, Air New Zealand se k tomu postavilo
poněkud netradičně. Čtyřminutová instruktáž se dá najít tady:
a osobně mi přišla moc hezká. Čímž nemyslím ty kočky v bikinách,
spíš nápad a zpracování. Pokud jsem si všiml, nebyl jsem v letadle zdaleka
sám, kdo se usmíval – a pozornost školení dosáhla tak devadesáti procent J
Let byl jinak všeobecně příjemný, nevím přesně proč, ale už se mi to
Air New Zealand stalo podruhé. Zase bylo kuře na asijský způsob J ,
ostatně protože jsem seděl vzadu, neměl jsem na výběr, neboť než se letuška
dostala ke mně, to druhé prostě už nebylo. Ale stejně jsem to nechtěl, byl
v tom kuskus. Najedl jsem se, shlédl jsem The Monuments Men a The Secret
Life of Walter Mitty, poslouchal hudbu se zavřenýma očima, zkrátka bylo mi
fajn. Jako prémii jsem si užil datovou hranici i rovník.
Komerční létání vyloženě miluju – jestli jste se přes těch třicet
příspěvků dočetli až sem, asi už jste to poznali J - a
nebojím se. Vždycky si říkám, že kapitán není sebevrah a když bude zle, prostě
to někam posadí. Nad mořem to mám o fous míň rád, protože neumím plavat a
vždycky si sám sebe představuju na nějakém člunku čekajícího, až připluje
záchranná loď, ale záchranné složky pobřežních států jsou na tohle celkem dobře
vycvičené, pevnina je obvykle blízko, byli by tam rychle. A jsou tu vrtulníky a
takové věci J Tohle byl trochu jiný přelet
v tom, že byl nejdelší nad mořem. I Malé – Singapur a Honolulu – Vancouver
jsou nad oceánem mimo dosah pevniny, ale ne tak dlouho. Byl to nejdelší mořský
přelet, jaký jsem v životě absolvoval, a bylo to príma. Moře bylo modré,
jako když si pustíte Pacifickou kampaň ve Šturmoviku s dobrou grafickou
kartou, mráčky bílé, slunce zlaté, pak padl tiše soumrak a přišla hvězdná noc.
Přestože se mi to líbilo, pacifický oceán je příšerně veliký. Vím to o
něm, viděl jsem to nesčetněkrát na mapě, představoval si… ale jak říká Veve,
vědět a vidět jsou odlišné věci. Špatně se to popisuje, ale zkusím vám to
přiblížit asi takhle. Vzlétnete ve slušném letadle z Aucklandu, zatočíte,
prohlédnete si Nový Zéland a začne voda. Nastoupáte do letové výšky (okolo
deseti kilometrů, stoupá se zhruba půlhodinu), letoun se ustálí, můžete si
rozepnout pás. Pořád voda. Pustíte si hudbu. Dostanete napít. Pustíte si
celovečerní film. Pořád jen voda. Zhruba na jeho konci dostanete najíst. Jíte
přes půl hodiny. Pustíte si znovu hudbu. Pořád nic než voda. Cestovní rychlost vůči zemi necelých devět
set kilometrů v hodině. Po celkem víc než třech hodinách míjíte mrňavý
ostrůvek obklopený světle zeleným mořem jako na Maledivách. Vedle je druhý.
Apia na Samoe. To je z pevniny všechno, co uvidíte. Čeká vás dalších pět a
půl hodiny nad absolutní vodou. Voda, mraky, slunce. Nic jiného. Voda, mraky,
slunce. To se člověk cítí neuvěřitelně malý, ale taky neuvěřitelně svobodný.
Mimochodem, říkal jsem si v těch předestřených úvahách, že když už
čekání na záchrannou loď, tak fakt ne tady, protože trčet uprostřed takové
prázdnoty a čekat na US Navy (nikdo jiný tu tuším námořnictvo nemá, Samou a
Fidži neberu vážně J ) by mohlo být dlouhé. Pak mě napadlo,
že jim tedy nechci křivdit, ale kdybychom byli museli na hladinu za té noční
bouře před šesti týdny, čekat v Indickém oceánu na Indické námořnictvo by
nemuselo být o moc kratší. Si člověk nevybere J
Oahu není moc velké a díky sopečnému původu tvoří většinu jeho povrchu
hory, takže co není v horách, je relativně blízko u sebe. Díky tomu jsme
během přistávacího manévru přeletěli tak sto padesát metrů nad vojenskou
leteckou základnou USA Hickham, která je těsně vedle civilního mezinárodního letiště.
Jasně jsem viděl, jak na ploše nakládají z vozíků transportní bedny do C-17.
Jestli by mě před pětadvaceti lety napadlo, že to uvidím, když jsem se poprvé dostal k Hubáčkově
knížce, popisující útok na Pearl Harbor a letiště Hickham Field J
Pasů ve frontě jsem viděl řadu, ale už jsem asi moc zcestovalý. Nic
zajímavého J Nepříliš hezká tak dvacetiletá slečna
se špendlíkem v nose a dredy ve frontě za mnou měla v dohledu jako
jediná vínový pas EU, dalo to celkem fušku, ale nakonec jsem odpozoroval i „Republique
Francaise“. Jinak řada Novozélanďanů, Australanů a běžné příměsi Lidové Číny a
Malajsie.
Jestli chcete někdy vstoupit na území USA v klidu, tak Havaj můžu
jedině doporučit. Sice jsem tu čekal na imigračce tři čtvrti hodiny a to jsem
byl zhruba uprostřed fronty - odbavovali
plné letadlo v pěti lidech a neflákali to, ale zase bylo vidět, že jsme
asi tak miliontí turisté, které vidí. Ne jako na JFK, když přiletíte přímo z Prahy
na český pas J Potvrdil jsem úředníkovi, že tu nejsem
obchodně a hodlám za deset dnů zase odletět, nechal si vzít otisky prstů
(tentokrát všech, před pěti lety tuším stačily palce) a vyfotit se a šel. Celní
prohlídka ani náhodou, o půl jedenácté v noci v místním vlhkém horku
(bylo po dešti), na celnici bylo vidět, že když nebudu provokovat, ani si mě
nevšimne.
Aloha JDoposud průběh cesty:
Uraženo po zeměkouli: 54,17 %
Spotřebováno letenek: 68,75 %
Žádné komentáře:
Okomentovat