„Prvek očekávání a prvek zklamání“
(Jára Cimrman)
Když jsem přiletěl na Havaj, byl jsem poněkud překvapen faktem, že
Mezinárodní letiště Honolulu nemá příletovou halu. Projdete přístupovými
chodbami, velkými prostorami pro imigrační a clo a když vás propustí, otevřete
bílé dveře – a nejste v hale, ale před budovou na vícepodlažním
parkovišti, kde se čeká, že vás někdo vyzvedne, nebo si půjčíte auto
z půjčovny (stánky jsou taky tady) anebo si seženete maskovaného referenta
dodávkové dopravy jako já. Protože bylo horko, upoceně vlhko, jedenáct v noci
a já měl jako obvykle přes třicet kilo věcí, včetně vlněného saka a koženého
kabátu, nějak jsem tomu nevěnoval větší pozornost a pak to přebily pláže.
Ouha – neměl jsem se nechat ukolébat J Ono
to totiž nemá ani odletovou halu. Což by mi tak nevadilo, hal jsem už
v životě viděl celkem dost, jenže to taky znamená, že tu nejsou veřejné
záchody. Dodávka (taxík, řidič, dle volby, u mě zase dodávka, tentokrát
s pohodovým nemluvným řidičem) vás vyhodí přímo před takovou polokrytou
stavbou, která vypadá nemlich jako vícepodlažní parkoviště, a tam, kryty pouze
betonem svrchního patra a bez obvodových stěn, stojí hned na kraji přímo
odbavovací pultíky, co kus jiné aerolinky. Teprve po odbavení a odevzdání kufru
se dostanete do vlastní budovy, kde jsou bezpečnostní prohlídky a brány.
Odletová hala jako taková tu není taky, jen cestou k bráně jsem minul na
chodbě asi pět obchodů, z nichž tři měly zavřeno. Na to, že to je významné
mezinárodní letiště – s námi pravda letěly jen United Airlines do
Phoenixu, ale tady je provoz spíš za dne – a centrum docela velkého množství
letů mezi havajskými ostrovy („vnitrostátních“ v původním slova smyslu),
tu prakticky nic není.
Na jednu stranu oceňuju naprosto originální havajský styl, který opravdu
jinde nemají, na druhou to nečekaně nabouralo můj plán prochodit celý den
v kraťasech a triku (letěl jsem až o půl deváté večer, pokoj vracel
v poledne), před cestou si z kufru vytáhnout rifle (z váhových důvodů,
krom toho přílet do Vancouveru byl plánovaný na pátou ráno) a čisté triko a
vyměnit to na letištním záchodě. Je to celkem známá taktika, určitě jste to už
někdy taky dělali, a každý tak nějak očekává, že to půjde i tady J Tak
jsem si ocitoval Cimrmana z úvodu tohohle příspěvku a v duchu si poblahopřál,
že jsem odolal pokušení plánu netoulat se toho půl dne po městě na nákupech
dárků, ale být na pláži, protože to bych teď na sobě měl mokré slané a
zapískované plavky. Jestli ona ta lenost – ve středu odpoledne se mi jednoduše nechtělo
vstát z pláže a jít nakupovat a raději jsem se na ni povaloval do sedmé,
proto jsem si nkupování nechal na poslední den a uspořádal to takhle – není nakonec
prospěšná J
Takže tričko jsem si převlékl
před odbavovacími úředníky a rifle si musel navléct na kraťasy, protože v kufru
zůstat nemohly a do spodků už jsem si před americkou veřejností netroufl J Proč
mám na sobě rifle a ještě šortky jsem samozřejmě musel o padesát metrů a
kontrolu dál vysvětlovat pánovi od letištní bezpečnosti, protože si všiml mé
baňatosti a vzal si mě na osahávací prohlídku. Ježto ale našel jen dva
posmrkané kapesníky – v každých kalhotách jeden – a mít dvoje kalhoty
zjevně není právně postižitelné, mohl jsem se obout (tady a na Suvarnabhumi se
musí do skenovací kabiny a to bez bot) a jít dál k vytouženému záchodu se
převléct a šortky nakonec jely v cestovním batůžku.
A pak přišel druhý úder Cimrmanova citátu v podobě Air Canada. Nikdy
jsem s nimi ještě neletěl, ale po zkušenostech s asi tak deseti
jinými členy Star Alliance jsem očekával odpočinkový noční přelet, zblajznu
večeři, vypnu mozek, pustím si 47 róninů nebo něco podobného, zdřímnu si a ráno
budu ve Vancouveru pln optimismu. Tak splnilo se mi hlavně to poslední –
přistáli jsme půl hodiny před termínem kvůli silnému větru zezadu a pilot vůbec
startoval i přistával excelentně, všechna čest, byl to Boeing 767 a start ani
přistání ani nedrcly. Jinak Air Canada praktikuje úžasnou politiku doplatků: chceš vidět film? Kup si sluchátka. Chceš se
najíst? Kup si jídlo. Až jsem byl rád, že v letadle nechodím na záchod,
protože v první chvíli to opravdu vypadalo, že i před ním bude stát usměvavá
starší letuška se čtečkou kreditních karet. (Myslím, že byl nakonec taky
zadarmo, ale potvrdit nemůžu). Takže jsme letěli pět a půl hodiny bez čehokoliv
k jídlu, vodu jsme naštěstí dostali gratis, jinak jsem byl odhodlán jít ve
Vancouveru na někoho řvát. V letadle převažovali Kanaďané a ti jsou zjevně
zvyklí, jakmile jsme odstartovali, začali z příručních zavazadel hromadně
vytahovat polštářky, krabice krekrů, knížky na cestu a vlastní sluchátka,
připadal jsem si přesně jako u Travel Service, akorát se chovali civilizovaněji
než Češi. Předčasnou třešinkou na dortu pak byl fakt, že za let jsem ještě
v Honolulu doplatil dalších pět stovek za zavazadlo. Ne, že by kufr byl
tak obézní, měl 48,1 libry a dovolených je padesát, ale za to, že jsem ho vůbec
měl. Air Canada totiž na mezinárodních linkách zavazadla běžně nevozí. Nikdy mě
nenapadlo, že státní aerolinky budou považovat zavazadlo při mezinárodním letu
za luxus, ale cestuju přeci proto, abych poznal jiné zvyky J
Každopádně mírně nevyspalý a hladový jako vakovlk jsem se optimisticky
vylodil na Mezinárodním letišti Vancouver a je to opravdu krásné letiště. Nic
dechberoucího, ale v příletové hale jsou třeba obří dřevořezby a
dvoupatrové jezdící schody, mezi nimiž zurčí voda po umělých skalách a takové
věci. Lituju, že cestující šli v jednom davu a neměl jsem čas vytahovat
foťák a udělat si fotografie. On tady totiž není moc provoz a o půl páté ráno
už vůbec ne, přiletěli jsem jen my, tak se nedalo moc zdržovat. V sedm
ráno čekali Hawaian Airlines z Honolulu (konkurenční let k tomu mému)
a United Airlines ze Seattlu a do té doby tam bylo úplně mrtvo. Z celého
letadla nás, co neměli kanadský nebo americký pas, bylo přesně šest, takže jsem
ani neměl čas podívat se lidem po pasech, zvlášť když imigrační úředník
s kamennou tváří se živě zajímal, jak je možné, že právník může mít tři
měsíce volna, aby si jen tak podnikl cestu kolem světa. To je mimochodem potřetí, co
jsem zažil jednání s někým z Kanady a oni jsou fakt chorobně
podezíraví, abyste k nim neemigrovali. Tak jsem mu popravdě řekl, že
pracuju pro městskou správu a taky jsem si myslel, že mě vyhodí, ale oni mi to
volno schválili (což si nedokážu představit, jak se dá v pět ráno
z Vancouveru potvrdit nebo vyvrátit) a on mi s neméně kamennou tváří
dal do pasu razítko. Vítejte v Kanadě.
Od té kočky s oříškovýma očima, co mě vyslýchala v Sydney,
jsem na imigračním od té doby měl samé chlapy, některé fousaté. Stojí to za
starou belu, ženy dělají vždycky míň problémů J
Každopádně v pět ráno na letišti nebyla ani noha, kromě
přátelského uklízeče záchodů, takže jídlo jsem musel zase oželet, zato jsem si
mohl vychutnat z přilehlé stanice vlakové nadzemní rychlodráhy východ
slunce nad horami jižně od Vancouveru. Nedalo se to fotit (v cestě stálo
lešení), ale byla to paráda.
Doposud průběh cesty:
Uraženo po zeměkouli: 62,5 %
Spotřebováno letenek: 75 %
Žádné komentáře:
Okomentovat