„No pain, no gain“
(Dungeons & Dragons 3ed.)
Jsou dny, kdy věci prostě jdou šejdrem ať děláte, co chcete, a ať
sáhnete na cokoliv, pokazí se to. U mě takový den začal někdy kolem třetí
odpoledne, jen co se montrealský autobus linky 747 přiblížil montrealskému
letišti P. E. Trudeau-a. Do té doby to byl báječný kanadský den, strávený
poflakováním a čtením v pozdně jarním slunci na Place d’Arts, a nic
nenasvědčovalo tomu, že přijde zlom, jakmile vstoupím na letiště.
O letišti samotném toho můžu napsat jen velmi málo, kromě toho, že vypadá
tuctově a dole je bezvadná prodejna všeho možného, včetně poměrně laciných
velikých sendvičů, což je dobré vědět, kdybyste sem někdy letěli s Air
Canada J Odlety do USA jsou totiž soustředěny
v samostatném terminálu C, kam hned na začátku odejdete a pak už díky jeho
umístění bokem všeho ostatního nic neuvidíte. Nevím, jestli je to prvek boje
proti terorismu, ale je to na houby. Taky ani nevím, kam se odsud všude létá;
centrální tabule v hlavní hale totiž není překvapivě řazena klasicky, ale
abecedně J (je to v zásadě nečekaně
jednoduchý a dobrý nápad, protože většina odlétávajících cestujících si
pamatuje spíš to, kam letí, než to, v kolik mají startovat, ztěžuje to
situaci akorát nám nadšencům) a v části C už jsou na obrazovkách jen
odlety do USA. Jo a ještě vím, že tady taky nepřevažují zavazadla, což je od
nich moc hezké J beztak jsem byl zase asi mírně přes
limit.
K zavazadlům – že budu platit další pětistovku nadstandardu za to,
že cestuju s kufrem, jsem tušil. Ale že z té pětistovky poplatku
zaplatím tentokrát ještě 30 % daň, to mě, přiznám se, zastihlo nepřipraveného J
Let z Montrealu jsem vždycky považoval za organizačně nejrizikovější
z celé cesty, protože byť formálně spadal pod United Airlines, měl ho
letět nějaký subdodavatel, kterého jsem podezříval, že je z Kanady (nebyl,
ale na věci to nic nezměnilo J ) a
neměl v něj důvěru. Zvláště potom, co mi v průběhu prvních dvou
měsíců po nákupu letenky třikrát přebukoval let, takže jsem nakonec měl letět
někdy celkem jindy, než jsem si původně objednal J Má
nedůvěra se prohloubila poté, co mi už při samoodbavení systém položil otázku,
zda skutečně chci letět s Expressjetem dnes, protože kdybych nechtěl, dali
by mi stopadesátidolarový slevový poukaz. (Na vysvětlenou dodám, že tentýž den
se v New Yorku hrálo rozhodující semifinále Stanley Cupu mezi domácími a
Montrealskými, letadla byla zaplněna do posledního a ceny byly takové, že by na
mém sedadle slušně vydělali, kdyby ho prodali nějakému fanouškovi). Protože mi
nebylo jasné, k čemu by mi byl slevový poukaz, když s nimi nepoletím,
nehledě na zaplacený hotel v New Yorku, vrazil jsem palec do tlačítka „ne,
nesouhlasím“ a propracoval se posléze šťastně k palubní vstupence. To, že
jsem při odbavení trval na odletu v pět odpoledne, abych se v New
Yorku vyhnul cestování potmě, mi nicméně bylo stejně platné jak mrtvému
flakvesta; o půl páté nás z rozhlasu United Airlines obšťastnily zprávou,
že nemají žádné letadlo, kterým bychom mohli odletět, ale že za hodinu se
uvidí. O hodinu později sice letadlo neměli stále, ale tvrdili, že ho mají J a o
další půlhodinu později jsme opravdu odletěli – míněno my, co jsme byli příliš
tvrdohlaví nebo zoufalí na to, změnit si let na jindy. Trochu mě zarazilo, že
to všichni (ze strany dopravce, cestující vypadali podobně nadšeně jako já) brali
jako úplně samozřejmé – asi si už nebudu tolik stěžovat na ČSA, ty alespoň
řeknou, že se omlouvají.
Vždycky, když se letí na území USA, kromě ESTY doporučuju i čisté
zachovalé ponožky, protože se musíte zout na bezpečnostní kontrole a nechat si
proskenovat boty. Jakož všechno ostatní kromě notebooku. Tentokrát jsem na sobě
neměl dvoje kalhot a medil si, jak to nebude v pohodě, ale asi jsem
vypadal podezřele i tak, protože mi sdělili, že musím bokem a můj notebook bude
proskenován na přítomnost výbušniny. No,
tak mám proskenovaný ASUS a výbušnina v něm není J
A protože konstelace hvězd byla opravdu špatná, další zrada číhala hned
za bezpečnostní kontrolou. Kdybyste někdy chtěli letět tutéž trasu, pak vězte,
že imigrační a celní kontrola USA je ještě na montrealském letišti, a to bezprostředně.
Takže můj drahý fermentovaný salám, který jsem chtěl sníst při čekání na
letadlo, šel ve jménu svobody a demokracie do koše ještě nerozbalený (do USA se
nesmí vozit masné výrobky). Je to jediný případ, který jsem kdy zažil, že
úředníci jednoho státu sedí na letišti v cizině, každopádně jsem teď zase moudřejší
a co se Severní Ameriky týká, prozatím pokaždé tu letím hladový J
Imigrační bylo mimochodem taky docela zajímavé, byl to první americký oficiál
v mém životě, který se nechoval jako profesionál. Dvě místa přede mnou
v řadě nepustil do země úplně normální cestující, bílá ženskou tak kolem
pětatřicítky, pas Bundesrepublik Deutschland. Absolutně mě nenapadlo, co
mu na ní mohlo vadit, nebyla ničím nápadná, ale tvářil se náramně blazeovaně,
když vrtěl záporně hlavou a ukazoval jí, že nesmí dál. Pak se rychle zbavil
nějakého Hispánce, co pokřikoval na své známé v jiné řadě, ale nevyplnil
si imigrační kartu, a pak se tvářil blazeovaně na mě. Kam jedu. Proč tam jedu.
Proč jsem byl v Kanadě. Čím se živím. Jestli mám peníze. Ke kolika penězům
mám přístup. Byl jsem docela namíchlý ze ztráty toho salámu J, tak
jsem mu mile leč pevně pravil, že jsem právník na cestě kolem světa s momentálně
zhruba čtyřiceti tisíci americkými dolary na účtu, který chce být čtyři dny
v New Yorku, a vyloženě jsem viděl, jak ho žere, že nemá odvahu mi taky vstup
do země zamítnout J
Let samotný byl po těchto zážitcích velmi příjemný, letěli jsme
Embraerem 145, se kterým jsem nikdy předtím neletěl, a je tak maličký, že
uvnitř kromě úzké uličky jsou sedadla v kombinaci 1-2, takže jsem seděl naprosto
sám a měl vlastní okýnko. Naprostý luxus, viděl jsem při startu celý Montreal,
pak byly nějaké mraky, jezerní krajina a než jsme sedali v Newarku, prolétali jsme při
soumraku od severu podél celého Manhattanu, včetně mrakodrapů, bylo to opravdu
působivé. I Sochu Svobody jsem viděl postávat v zálivu J
Letiště Newark-Liberty je malé a dle mého názoru taky ničím zajímavé,
jen jsem si nemohl zvyknout, že tady nejsou žádné prohlídky a kontroly a přímo
z letadla můžu projít k pásu pro kufry. Zřejmě přinejmenším na mém
terminálu A přistávají jen předem kontrolované nebo vnitrostátní lety. Newark
mimochodem nemá s New Yorkem formálně nic společného, leží
v sousedním státě New Jersey, ale protože žije z blízkosti New Yorku,
vybudovali tu přímou dráhu do centra New Yorku, za deset dolarů a půl hodiny můžete
být na Penn Station, rychle a efektivně.
Nu a protože to byl opravdu špatný den, dráha nejezdila, je
v kritickém technickém stavu a opravuje se. Dopravní úřad státu New Jersey
ji nahradil autobusy, na letišti je okolo toho všude (člověk by řekl až po
americku) plno šipek a lidí, co vás navigují skrz jednotlivé kroky, abyste
došli na správné nástupiště vlevo před budovu, koupili si správnou jízdenku,
nastoupili do správného autobusu. Je zvláštní a pro americký liberalismus dle
mého názoru typické, že když to všechno uděláte, koupíte si jízdenku do centra
New Yorku (o čtvrtinu dražší než by byl vlak, mimochodem) a nastoupíte do
autobusu s nápisem New York, nedoveze vás tam J Dva
ramenatí černoši ve stejnokrojích dopravního podniku nás všechny vyhodili i
s kufry na nádraží v Newarku, stále v New Jersey, a řekli
s nepříliš zřetelným přízvukem, ať se o sebe postaráme, jak umíme. V následném
chaosu jsem s dalšími kufry obtíženými lidmi vzal ztečí nástupiště č. 1, takže
jsem na Penn Station dojel příměstským vlakem, jako všichni místní z New
Jersey, a bylo po cestovní odysei. Průvodčí mi s rezignovaným výrazem
zabavil lístek a doteď nevím, jestli platil, nebo jsem si měl na vlak koupit
jiný a on jen už neměl sílu se hádat s dalšími tak dvaceti lidmi v různých
vagónech J
Zkrátka cestování nemusí být vždycky prča a člověk může snadno skončit
unavený a hladový potmě uprostřed cizího města, nebo cizí země, nebo nějaké
úplně jiné země, páč do té zamýšlené ho nepustili. Ale to všechno se může
člověku snadno stát i s českou cestovkou a kromě toho, kdyby nebylo
drsných zážitků, čím bychom se chvástali J
Žádné komentáře:
Okomentovat