Pod Královskou horou

„We fired our guns and the British kept a-coming;

there was nigh as many as there was a while ago.
We fired once more and they began to running…“

(Johny Horton)

Největším městem, kde se mluví francouzsky, je samozřejmě Paříž, ale na druhém místě není Marseille, jak jsem si vždycky myslel, ale Montréal, na to pozor (na třetím pak pravděpodobně Québec). Místní jsou hrdí na francouzské předky a mluví se tu – překvapivě – hlavně a zejména francouzsky. Pořád, rychle a bez přestávek. Změna úředního jazyka je poznat i na tak fascinujících detailech, jako když sem letíte z Vancouveru s Air Canada (a hlášení cestujícím jsou samozřejmě vždycky dvojjazyčná), při čemž při odletu a během letu je vždycky na prvním místě angličtina, zatímco před přistáním už je na prvním místě francouzská verze J

Pokud neumíte francouzsky, zůstaňte v klidu a klidně sem přijeďte. Prakticky každý, s kým přijdete do styku, je bilingvní takovým způsobem, až jim hořce závidím. S angličtinou tu vystačíte. Pokud ale neumíte ani základy francouzštiny natolik, abyste pochopili smysl oficiálního textu, budete to tady místy mít docela těžké. Protože například v autobusu byl popisek, jak si otevřít dveře při vystupování, jen francouzsky J Dalším oříškem jsou třeba dveře – buď si předem zjistěte, co znamená „tirez“ a „poussez“, nebo buďte připraveni si zalomcovat jako v Číně J

Na okraj dodávám, že místní nemluví francouzsky, ale quebeckou francouzštinou, což už je dneska mnohdy chápáno jako samostatný jazyk, protože má rozdíly ve významu slov, odlišná slova a část větné skladby. Místní popisují zkušenosti se svou mluvou ve Francii tak, že mi to připomíná Pražáka v Bratislavě. Pokud ale umíte stejně málo francouzsky jako já, může vám to být úplně jedno J

(Z rozdílů si dodnes pamatuju hlavně to, že termín „la blonde“, který znamená na Kontinentě blondýnku, tu znamená něčí přítelkyni – fr. „la copine“. Signifikantní. Jak říkají blondýnkám místní nevím, ostatně zdejší dívky jsou tmavovlasé J )

Jako zjevně všude jinde v Kanadě, ceny tu jsou zásadně bez daně, pokud není výslovně uvedeno jinak. DPH je 15 %, tak pozor na to při nákupech.

A jako všude jinde v Kanadě i na Havaji jsem nezažil, že by chodci řidič nedal přednost na přechodu nebo při křížení chodníku. Pokud nemají chodci vyloženě červenou, jen se blížíte k přechodu a auta už zastavují. Velmi příjemná zkušenost. Když dáte řidiči najevo (obvykle při nějaké při něj složitější situaci, třeba když vyjíždí z garáží na ulici skrz chodník a na té silnici má zrovna volno), že počkáte, ať si vyjede, automaticky vám poděkuje mávnutím ruky. Ještě deset dní tady a v Praze mě přejede taxík.

Podobně jako v Aucklandu a Praze, tady se z letiště do centra jezdí zvláštním autobusem. Na rozdíl od Aucklandu ten zdejší je zhruba stejně uživatelsky pohodlný jako ten pražský. Na rozdíl od Prahy stojí jedna jízda sto osmdesát korun. Je príma vidět, že v něčem nejsme nejhorší J

Kdybych si detailně zjistil, kde všude stojí autobus z letiště, místo abych jel na jistotu až na konečnou, ušetřil bych si dvacetiminutovou štreku s kufrem nezajímavou částí města; stává totiž prakticky před hotelem. Na druhou stranu autobus nemá hlášení zastávek a řidička měla takový přízvuk v angličtině, že jsem jí nerozuměl prakticky ani slovo (o francouzštině ani nebudeme mluvit J ), takže dost možná bych se byl při pokusu tady vystoupit prošel taky, jen z jiné zastávky. To jsou ty krásy cestování J Alespoň jsem chytřejší pro cestu zpět.

 Hotel je podle recenzí výborně položený, u Čínské čtvrti, na velkém bulváru a v dochozí vzdálenosti od všeho důležitého; vedlejším rysem je bohužel fakt, že je to, jako byste bydleli u dálnice na Chodově – pod okny víceproudovka, v blízkém okolí nic než banky, kanceláře a Asiati J Bydlím naštěstí v desátém patře, takže hlučno tu nemám. Jo a blok od hotelu skutečně leží známá ulice sv. Kateřiny, ovšem ne ta část, která známá turistům jako umělecké centrum, ale ten další kus s uměním pro dospělé. Když si jdu přes křižovatku do nonstopu pro jídlo, hned za ním je plácek, kde jsou přes den skejťáci a v noci bezdomovci, za pláckem pak celodenně prostitutky a pasáci. Zase jednou na hranici s vykřičenou čtvrtí, přemýšlím, kdo mi uvěří, že jsem ty hotely vybíral se svou matkou J

Nonstop – zdejší obdoba 7/11 – se mimochodem půvabně jmenuje „Couche-Tard“, což pokud mě středoškolská fránina neklame, je synonymum českého výrazu „sova“ (ve významu člověka, co chodí pozdě spát) J

Fascinuje mě sprchový kout v mém hotelovém pokoji. Má americké ovládání kolem (to, jak je napřed spousta studené a pak teprve teplá voda, bylo to tak i ve Vancouveru), jenže – na rozdíl od předcházejících hotelů s vanou – k tomu plochu jen asi 90 na 90 cm, takže proudu studené vody není kam uhnout. Být tu déle, jsem otužilec jedna báseň.

Jo a kdybyste se setkali ve zdejším hotelovém pokoji s tím, že vám v umyvadle neteče voda, ať otáčíte kohoutkem, kam chcete, nezoufejte. Uchopte masu kohoutku a táhněte k sobě. Když to nepůjde, a ono to nepůjde, táhněte víc. Táhněte tak dlouho, dokud něco nepovolí, s největší pravděpodobností to bude kohoutek a voda začne téct. Systém není příliš intuitivní J Tak, právě jsem vám ušetřil telefon na recepci J A jim hlasivky, podle toho, jak se tvářil zdejší recepční na mě, poskytuje tuto odpověď někomu z jedenácti pater hotelových hostů nejmíň jednou denně.

Vzpomínáte si ještě, jak jsem psal o registračních značkách na autech, jejich nápisech a hrdé Britské Kolumbii? Tak Frankokanaďané tam mají neméně hrdě název provincie a její heslo, tedy „Québec – Je me souviens“ („Já si pamatuji“).

Jeden širší rozdíl – Kanaďané jsou podobně jako Novozélanďané celkem přátelští a rádi se dávají do řeči, ale když tady jedu výtahem, je ticho. Nevím jak ve Vancouveru, tam byly jen schody J Když jedete v hotelu na Havaji výtahem, automaticky se čeká, že pozdravíte při vstupu do kabiny a při odchodu si popřejete hezký den, kromě toho je běžná konverzace na téma odkud jste, jak se vám tu líbí, jak tu jste dlouho, kde jste dneska byli a takové společenskosti („pleasantries“). Nikde jsem si ve výtahu nepokonverzoval tak jako na Havaji J Ačkoliv pravda, v Sydney nebyl výtah, tam by to možná taky fungovalo.

A když jsme ještě u porovnávání. Až vám zase bude někdo tvrdit, že zpoplatněné plastové tašky jsou na „západě“ in, tak se zasmějte se mnou. Ze všech zemí, které jsem při cestě navštívil, s výjimkou Německa, kde jsem nenakupoval, se plastová taška platí ve dvou – na Tchajvanu a v Quebecu. Nikde jinde ne, ani ve Vancouveru. A úplně všude je zvykem, že vám do ní pokladní nákup zabalí, v supermarketu v Sydney ho pokladní i sám vytahá z košíku. V Tokiu jsou kvůli tomu na pokladně dokonce dva lidi, jeden markuje a řeší platby, druhý skládá, aby to šlo rychleji.  Tady v Montrealu když nekupujete plastový sáček, dáte svou tašku pokladní, aby do ní skládala nákup, zatímco si chystáte peníze nebo kartu. Jak já miluju Tesco a český kapitalismus.

 

 A ještě jedna věc, která se mi tu (míněno ve světě obecně) na rozdíl od ČR líbí. Potkal jsem v pátek po poledni skupinu puberťaček, šly zjevně ze školy, tmavě modré uniformní kabátky, kostkované sukně, věk asi patnáct. Vepředu šly tři, z mého pohledu vlevo bílá, uprostřed žlutá, vpravo černá. Asiatka uprostřed jim vykládala nějakou historku, všechny se smály. Nemohl jsem to fotit, ale kdybych mohl, vypadalo by to až kašírovaně.

A další věc, která se nedala vyfotit a vypadala by reklamně kašírovaně – dva dvacetiletí gayové, líbající se odpoledne před budovou Institutu genderových, homosexuálních a feministických studií McGillovy univerzity J

Den na nákupech. Knihy jsou tady příšerně drahé, tedy na severoamerické poměry, čili asi jako u nás. Zřejmě cena překladu. Ale pro člověka se základy francouzštiny je legrace procházet mezi regály a pídit se, jestli už slyšel o knížkách jako „Cinquante Nuances de Gray“ nebo „La Stratégie Ender“ J Co mě mírně rozlítostnilo, byl fakt, že „La République des Voleurs“ (navzdory názvu „Republika zlodějů“ to není o ČR J ) už je tu běžně na regálech, zatímco u nás Laser o překladu ještě ani nemluví. Neumím bohužel tak dobře anglicky, abych si Lynche užil v originále. Počítačové hry tu taky nevyjdou nijak dobře, ale Xbox One za něco přes osm tisíc korun (reps. čtyři sta kanadských dolarů bez daně) mi trhal srdce. Mají tu velký výběr deskových her za ceny podobné jako u nás, ale co mě fascinovalo, byla společenská desková hra pro dospělé s názvem „Romance v hotelu“. Vedle ní ležela druhá téže série s názvem „Domácí láska“ („L’Amour à La Maison“). Nedokážu si představit reálnou použitelnost, ale asi je to tou kulturní bariérou J

 

Francouzská kultura se tu projevuje i na jiné věci. Zatímco ve všech ostatních hotelech během cesty, kde byla snídaně, její konec varioval mezi devátou a desátou hodinou, tady se snídá v pracovní dny až do půl jedenácté, o víkendech do jedenácti. Když jsem v neděli v deset přišel do jídelny, bylo tam plno J

Zjistil jsem taky, že dlouhodobé vystavení primárně frankofonnímu prostředí mě jazykově devastuje J Poznal jsem to tak, že jsem včera v supermarketu nejprve odmítl novou tašku na nákup, pak potvrdil, že nemám zákaznickou kartu, zaplatil, poděkoval a teprve nakonec si uvědomil, že pokladnímu odpovídám francouzsky J

 

Jednou někoho napadlo propojit pod zemí dvě sousedící velká obchodní centra, pak mezi dalšími vybudovat podzemní chodbu a nakonec z toho byla svébytná montrealská odpověď na zimy se spoustou sněhu a horká léta. Říká se tomu zkratkou RESO a znamená to Podzemní město. Není propojené úplně všechno se vším, ale na dvě desítky budov, zejména obchodních center, parkovišť, nádraží a stanic metra spojeno je. Severní část je starší, celá opravdu pod zemí a ve spojovacích chodbách jsou vybudované obchůdky se vším možný, trafiky, restaurace. Nejsou tam žádné vodící značky, musíte vědět, kam a přes co potřebujete jít, což je mírně matoucí. Jižní část je stavěná už v době, kdy to bylo známé, takže mnohde jde o samostatné koridory na povrchu a občas i v prvním patře nad ulicí a je tu plno map a značek, kudy jít; chybí tu ale restaurace a obchůdky. Pořád jste ale v uzavřených prostorách, kudy se k vám nedostane jiný vzduch než klimatizovaný a filtrovaný. Hongkong má podobné propojení zastřešenými chodbami a chodníky nad ulicemi, ale zdaleka ne v tak velkém rozsahu.

Dal jsem si krátkou rozcvičku ve střední části a pak se pustil rovnou do nejdelší trasy, od obchodního domu Baie přes náměstí Ville-Marie, Hlavní nádraží, Bonaventuru (průchod přízemími patry mrakodrapu Place Bonaventure je na jižní trasu výjimečně nepřehledný a hnusně značený), Kongresové centrum, vládní budovu Guye Favrou-a a vyšel jsem o hodinu později nenápadnou podzemní chodbou v komplexu Desjardins u mé oblíbené fontány. Chápu, proč je to slavné, ušel jsem křížem pod celým centrem dobře přes tři kilometry. Bylo nakonec celkem hezky, takže v koridorech bylo až strašidelně prázdno, všichni chodili venku po ulicích. Den poté, kdy opravdu pršelo, jsem poučen seběhl od hotelu ke Kongresovému centru, vmísil se teď už do hustšího davu a v klidu a suchu se došel najíst do komplexu Eaton, kde mají ve sklepě velký jídelní dvůr. Je to boží věc J

 

Když stojíte před moderní černou budovou montrealského justičního paláce, je to jako před okresním soudem v Porubě. Občas projde k autu někdo pěstěný s talárem přes ruku a zbytek tvoří kouřící týpci s nervozitou v obličeji. Jen tu rostou javory, to v Ostravě nemáme J

 

Nejzákeřnější cedulka bez anglického překladu vůbec: „Peinture fraiche.“ Čerstvě natřeno J

 

V Číně, čínských oblastech a na Maledivách se moc nepracuje s otvírací dobou. Prostě žádná není, přijdete k obchodu a buď nakoupíte nebo ne, ty lepší krámky mají na dveřích oboustrannou ceduli otevřeno/zavřeno, abyste viděli už zdálky, jestli má smysl jít sahat na kliku. Vždycky jsem to považoval za lokální kolorit, na druhou stranu obchod pro turisty v mém hotelu otevírací dobu má – každý den od devíti do dvanácti a od půl třetí do devíti – a vůbec ji nedodržuje, děda tam je, když se mu chce. Jeden den tam třeba podle všeho nebyl vůbec. Tak si říkám, jestli to Maledivci nemají tak nějak upřímnější J

Ani Montrealu se zjevně nevyhýbají problémy drobné kriminality – někdo si upevnil přes Desjardins řetězem ke sloupu bicykl za zadní kolo, takže když jsem šel kolem, už neměl přední J

Jestli vás zajímá, jak je možné netrefit k památce na kopci a velké jako hrad, tak takhle nějak. Na každé křižovatce tu jsou po americkém zvyku cedulky s názvy ulic, ale není tu jediná pouliční mapa (na povrchu, jinak jsou ve stanicích metra) a jediná šipka vedoucí k nějaké pamětihodnosti, takže když chodíte bez mapy jako já, je dobré si předem nabiflovat po kterých ulicích kterým směrem kam dojdete. Anebo se spolehnout na orientační smysl. Sáhl jsem po druhé možnosti, protože Oratoř sv. Josefa měla být obří a na kopci (je, koukněte na příspěvek s fotkami), nedá se to minout a hrdě odjel metrem na stanici Côte-Neiges. Tam jsem vylezl z metra a rozhlédl se. Památka nikde, kopce vpravo. Tak jsem promluvil s nějakou kočkou, která o kus dál lákala lidi na nějakou charitu. Měla asi dvacet, byla milá a příjemná, navíc hrozně krásná, Arabka z Tunisu, pracuje tady pro nějakou mezinárodní organizaci a čeká na udělení azylu. Anglicky uměla asi jako já, takže jsme si moc príma pokecali tak na půl hodiny a pak mě poslala špatným směrem J

Podle její rady jsem prošel za podezřívavých pohledů místních nějakým sídlištěm a po dvouproudovce okolo hřbitova a pohřební služby obešel kopec pečlivě tak, aby oratoř zůstala na opačné straně (není na vrcholu). Když jsem uznal, že tudy cesta nevede, už bylo moc horko a moc daleko na to se vracet, tak jsem zase zapnul orientační smysl, odhadl svou polohu, podle hodinek určil jih a prokličkoval za podezřívavých pohledů místních důchodců čtvrtí pečlivě udržovaných rodinných domků do parku na Mont Réal J

 

Kdybych měl shrnout Montreal jako město, tak podobně jako Hongkong, tohle není město památek, tohle je město pocitu. Udělejte si volno, sežeňte novou přítelkyni/přítele, nebo alespoň novou dobrou knížku a vyražte sem. Jděte se procházet po starém Montrealu nebo po sv. Kateřině, udělejte si piknik na hoře, najezte se podle peněz a vkusu v nějaké restauraci nebo jídelním dvoře, procházejte se dál, zahrajte si na veřejné pianino před sv. Jakubem, zajděte do kavárny na palačinku, sedněte si na Place d’Arts na lavičku nebo do trávy, čtěte si, pozorujte pouliční umělce, kterých je tu víc než žebráků, večer jděte do cirkusu nebo jen pozorovat západ slunce – a jak říkal kdysi jeden hrozně moudrý pán, vězte, že žijete.