Amerika ve své kráse

„I’d like to be in America…“
(West Side Story)

Newyorské metro je prozatím takové, jaké si ho pamatuju. Spletité, se vchody do země pomalu na každém rohu, špatně větrané, hlučné, sestávající se z železných traverz a kachlíčkovaného obložení stanic. Nová byla zkušenost s krysami – v deset večer na stanici 32. Str. jsem viděl asi čtyři, z toho jedna mi hned zkoumala kufr, jestli by z toho něco nevzešlo – a s nočním provozem vůbec; když jsem poslední dvě stanice na konečnou (v prestižní části Manhattanu, podotýkám) jel sám jen s kufrem nejen v celém vagónu, ale v celé půlce vlaku, kam jsem dohlédl, nebylo mi úplně lehko. Tady to taky vypadá na zásadu do tmy doma.

Zvlášť, když jsem v té prestižní části mezi bankami pobíhal o půl hodiny později a hledal nonstop s jídlem: nikde nic než prázdné obří budovy bank s uniformovanou stráží bezpečně uvnitř a pytle s odpadky a hrabajícími bezdomovci venku. Jsem byl rád, že jsem našel Tunisana Ahmeda s jeho krámkem na hamburgery  J

Ale zase ten pocit, když sedíte na lavičce pod nasvícenou newyorskou burzou, jedenáct v noci, nikde nikdo, jen zvedající se bríza vám pleská americkými prapory nad hlavou, pomalu padá noční chlad a vy baštíte burger… ten se dá jen špatně popsat.

Bydlím jinak ve čtyřhvězdičkovém hotelu, ba dokonce v Hiltonu. Ne, že by se ze mě stal takový snob, nakonec jsem posouval termín pobytu o den a jinde už nebylo volno. Tak mám zase pro jednou jiný druh zážitku. Na finální hodnocení je prozatím brzy, ale mám dojem, že ve trojhvězdičkových – třeba na Havaji – se žije velmi podobně. Ovšem musím Hiltonu přiznat, že je (podle všeho) bez štěnic, s ramínkama a báječným výhledem na jiné mrakodrapy, což myslím vážně. Bydlím ve třicátém šestém patře a vidím hlavně jiné vysoké domy Finanční čtvrti Manhattanu, což mě naplňuje nadšením stejně jako dopolední slunce v pokoji. Taky mám neuvěřitelně pohodlnou postel, funkční klimatizační jednotku, která sama větrá a chladí a topí dle zadání, dřevěné obložení půlky pokoje, z červenohnědého dřeva, z téhož nábytek a stůl, který je navíc vykládaný kamenem. Myslím, že pro příště už budu zase bydlet skromněji, ale pro jednou to není špatné J

Na druhou stranu je v ceně i snídaně a ta je jako ten vrchní v reklamě, taková divná J Hotel má totiž pro hosty čtyřicet pater pokojů a jen cca 50 židlí u stolů, kde se dá snídat, přičemž dobu snídaně omezuje na dvě hodiny denně (sedm až devět). Takže je sice hezké, že prostředí se tváří jako pro lepší lidi a abyste se mohli nasnídat, vyčkáte u vchodu, až vám číšník v černém obleku přidělí stůl, leč v praxi stojíte u vchodu frontu jak na banány běžně deset minut a krátíte si čas hladovým pozorováním těch, co se k jídlu dostali před vámi J Druhým lapsem – a tady nevím, zda organizačním nebo vlastník šetří – je pití. K snídani je tu káva nebo džus a číšník, který vám přidělil stůl, vás co do pití během snídaně bude obsluhovat. V praxi přijde zhruba jednou za deset minut (uvádí ještě další lidi a krom toho sklízí ze stolu po těch, co odešli, a prostírá, takže to zjevně není jeho vina) a nalije vám decentně jedno deci džusu, takže po dvaceti minutách snídaně jste u stolu zjevně přesčas a přitom máte pořád stejnou žízeň, s jakou jste přišli J

Takže si tak při pohledu na číšníka říkám, jestli by mi nebylo líp bez místní snídaně, v pokojové posteli s muffinem a džusem z obchodu, které bych mohl sníst neoholený a v pyžamu. Asi se ze mě ten lepší člověk už nestane J

Když jsme u jídla. Fascinuje mě, že jak se tu na potravinách v obchodě musí uvádět nutriční hodnoty, tak jsem se dneska z plastové láhve dozvěděl, že když vypiju třetinu litru destilované vody, co je uvnitř, dostane se mi zhruba 0% doporučené denní dávky tuku (saturovaného i trans-; ví někdo, co je to „transtuk“? J ), cholesterolu, soli, proteinu, vitamínu C a železa. Ha! J

Další dívčina shánějící peníze na chudé děti v rozvojovém světě, tentokrát na Broadwayi. Jmenovala se Candide, byla odněkud ze Severní Karolíny, dva roky žila v Chicagu a teď se přestěhovala sem, tohle je její první práce tady. Tak dvacet pět, černoška jako ze žurnálu, od čokoládové pleti a hnědých očí až po opravdu černé dredy na hlavě. Neuvěřitelná příjemná a jako většina amerických žen, emotivní. Za těch dvacet minut, co jsme si povídali, řekla nejméně dvakrát (a spíš třikrát) „O, můj Bože!“ a dvakrát „To je tak úžasné!“ („amazing“) J. Nejvíc mě ale dostala na konci, když jsem jí řekl, že to nemyslím zle, ale žádných dvacet jedna dolarů měsíčně jí na chudé děti nedám, ač je mi to líto (nebylo, ale je to tady zdvořilostní fráze) a ona pravila, že to vůbec nevadí, že si dělá seznam všech těch úžasných lidí, které díky téhle práci potkala, a že nikdy neviděla nikoho z ČR, takže má zážitek. Já jsem jí řekl, že jsem zase dosud nepotkal nikoho z Karolíny a rozešli jsme se s poplácáváním po zádech a přáním hodně úspěchů při dovolené a charitě. Oni mají fakt jinou mentalitu.

Den vyhrazený pro návštěvu Union Square. Z jedné strany 18 mil regálů antikvariátu Strand Books, z druhé strany třípatrová budova knihkupectví Barnes&Noble. Někdy ve dvě jsem doobědval sendvič a ponořil se do nich, vylezl jsem těsně před osmou večer. Ách. Tedy spíše áááách. Pět let jsem se těšil, až se sem zase podívám J Pravda, u BN už dali pryč ty židle a jsou tam všude cedulky zakazující sedět na zemi, ale pořád ještě se tam může hodiny číst vestoje. A ve Strand na záchodě přibyla cedulka, zapovídající vnášet knihy do kabinek J

New York je proti jiným městům, která jsem během cesty navštívil, specifický tím, že tu všichni chodci chápou červenou ryze jako doporučující signál. Nevím, zda tady platí stejný zákon jako v jiných státech USA, který umožňuje řidiči přes plnou červenou odbočit vpravo, pokud tím neomezí jiný automobil nebo přecházejícího chodce, ale zatímco auta tu červenou drží, chodci přecházejí ještě hůř než v Pekingu. Tam se alespoň čeká, až se na chodníku shromáždí dostatečný dav J Tady když jsem se na červenou automaticky zastavil, prozradilo mě to jako venkovana a turistu ještě spolehlivěji než červené tenisky ke zlatavým kalhotám J Místní se za chůze podívají doprava doleva a zastaví až podle aut.

Taky tady nemůžete umřít hlady, tedy pokud máte nějaké dolary. Na každém rohu centra je prodavač párků v rohlíku (přijdou mi oproti hamburgerům předražené) a preclíků. Co mají místní na prachobyčejném suchém velkém preclíku, to jsem nikdy nepochopil – ale můžou se po něm utlouct. I pro taková poznání je prima cestovat J

Jiné zajímavé poznání mě podle všeho čeká na letišti. Nakonec přes volných čtyři sta gramů váhy kufru jsem neodolal třem dalším paperbackům od Barnes a Noble. Váží něco přes kilogram. Hm.

Zajímavý je i zřetelný postup inflace. Když jsem tu byl před těmi pěti lety, běžným platidlem byla dolarová bankovka. Pětidolarovku člověk viděl zřídka (běžně jste dostali sedm dolarů v jednodolarovkách), desetidolarovou bankovku už jsme mívali problém rozměnit a s dvacetidolarovou jsme mohli jít tak leda do banky. Celých těch pět let jsem měl pro případ příští cesty schovaných asi třináct dolarů v drobných, abych po příjezdu neměl problémy s rozměňováním. Dneska existuje dolar jako běžná mince, dvacetidolarovku každý bere bez mrknutí oka a jediná bankovka, s níž bych měl v těch samých místech asi problémy s rozměňováním, je stodolarovka.

Letadlová loď Intrepid, z níž je tady muzeum, je moje třetí velká válečná loď navštívená během cesty a získané zkušenosti začínají být vidět. Přinejmenším vím, že když slézáte klasické úzké schody vedoucí směrem dolů, máte být vždycky čelem ke schodům. Ostatně odborně se tomu říká „ladder“ („žebřík“) a podle toho se na něm máte chovat. Není to proto, že byste byli zbabělí dívat se dolů, ale proto, jak držíte tělo a kde máte hlavu; ono totiž rovnoběžně šikmo těsně nad vaším schodištěm obvykle vede jiné do vyššího patra J Nu, ten mladý německý turista přede mnou už to asi taky ví, ale ta pecka do hlavy stála za to J

Nikdy jsem na takový detail nemyslel, ale když je pětadvacet ve stínu a svítí jasné červnové polední slunce, pálí ocelová letadlová paluba Intrepidu docela drsně i přes gumové podrážky tenisek. Taky zážitek.

Projel jsem se mimochodem i původním leteckým výtahem – v padesátých letech tu instalovali pro piloty dokonce pravé a nefalšované eskalátory, ale ty jsou mimo provoz J – do hangáru a zpět, ale to mě zase tolik nenadchlo, protože původní rychlost (cestovní doba mezi palubami sedm vteřin) snížili na minutu. Jak pravila černoška středního věku, která nás zážitkem provázela, jen tak ležérně: „Snížili jsme rychlost a dali okolo zábradlí, protože jsme nechtěli mít děti létající vzduchem všude kolem“ J Maximum je jinak 50 lidí na jednu jízdu ne proto, že by víc výtah neuvezl, ale prostě se tam nevejdou.

A na závěr jeden zážitek z Central Parku. Je tam oblast, kde se dá hrát baseball (a taky se tam při víkendu vydatně hraje), a částí té oblasti je takový malý remízek. V něm se nacházel otec, tři dcerky ve věku tak šest až devět let a malý pes, který tam cosi ňuchal v trávě, zatímco otec učil své dcery baseballu. Ta devítiletá byla na pálce a dvě menší stály připravené obíhat stromy v remízku. Otec nadhazoval, pomalu a spodními oblouky, ale co byste chtěli po tak devítiletém dítěti. Když se konečně napotřetí trefila, nadšeně odpálila míček někam doleva dolů a všechny tři vyběhly. Až na to, že míček odpálený šikmo k zemi neomylně trefil v trávě psa a to přímo mezi oči; pes jen vykvíknul a rozjely se mu nožičky přesně jak v kresleném seriálu J Všichni se k němu samozřejmě seběhli a přišel mi spíš otřesený úlekem, než zraněný, ale dostal jsem takový záchvat smíchu, že jsem musel raději odejít J

XXX