Haváááj!!!

„To see the world, things dangerous to come to, to see behind walls, draw closer, to find each other, and to feel. That is the purpose of life.“

(The Secret Life of Walter Mitty)

Jít mimo víkend v jednu v noci po bulváru Ala Moana v Honolulu-Waikiki je báječný zážitek a moc příjemný prožitek. Špatně se to popisuje, budete mi muset věřit J Ale zase to hezky odpovídá citátu, který jsem si vybral to tenhle příspěvek.

Na druhou stranu nemůžu upřít výraznou podobnost s tím, jít v létě mimo víkend v jednu v noci po bulváru Hlavní třídy v Ostravě-Porubě. Taky nikde nikdo, jen vy, prázdné ulice, úplné ticho a umělé osvětlení.

Tedy až na to, že tady mají vyšší vlhkost vzduchu, domy, na cestě víc pruhů a mezi vozovkami palmy J

Zdramatizuju to trochu a podám vám to tak, že jsem se ztratil ve vlastním hotelu! Jako opravdu! J

Pravda je taková, že po odbavení jsem pokojně vyjel výtahem do čtvrtého patra se ubytovat a když jsem hned poté vyrazil ven shánět obchod s jídlem, přivolal jsem si výtah, nastoupil do něj, byl to takový príma velký výtah, s moderním designem, všechno jen svítilo, a na ovladači nebyla ani „1“ ani „0“ ani „G“, což je standardně přízemí. Zkusil jsem „P1“, ale skončil jsem v neméně nasvícené podzemní garáži. Tak jsem vyjel zpátky do čtyřky, že to sejdu pěšky, ale hotel nemá veřejné schody, požární schodiště má čidla a cedulku, že se nesmí používat (což mimochodem znamená, že vede na tzv. „požární shromaždiště“, což vůbec nemusí být regulérní východ z komplexu). Zkusil jsem „2“, ale to byla hotelová chodba stejná jako ta moje, ve čtvrtém patře. „M“ byla nasvícená prázdná chodba se zamčenými stánky. Je to samozřejmě spíš prkotina, ale když je jedna v noci, vy jste poprvé v úplně cizím obrovském hotelu, úplně sami, všude plno prázdných chodeb a nevíte, kudy ven, je to takový hloupý pocit J  Pak mě osvítilo, že hotelová hala se řekne „Lobby“ a – ono taky už moc na výběr nebylo – zkusil jsem z nabídky „L“ a hleďme, recepce J

Bydlím poměrně luxusně. Hotelový pokoj je veliký jako půlka mého obýváku. Pro ty, co u mě nikdy nebyli, je opravdu velký J Když nechám stranou slušně prostornou koupelnu s vanou a záchodem a malou předsíň se skříní na šaty, ledničkou a mikrovlnkou, kromě dvoulůžka obnáší komodu, psací stůl se židlí, konferenční stůl se dvěma židlemi, gauč a dost místa, abych si mezi tím vším mohl lehnout s roztaženýma rukama a nohama na koberec na podlaze. Výhled je jako ve většině plážových resortů řešený oknem přes celou zeď a za ním mám, přátelé, přes tu celou zeď balkón. Objednal jsem si lacinější verzi pokoje, takže mám ze svého čtvrtého patra výhled z poloviny na protější hotel (kde mají jen lodžie, cha! J ) vzdálený tak patnáct metrů, a z druhé poloviny na vzdálenější velkohotely v okolí, ale pořád se tady dá v podvečer (jako třeba teď) sedět s nohama na balkónovém stolku, laptopem na klíně a pozorovat, jak padá soumrak a v těch velkohotelích se rozsvěcují světla. Pět minut od pláže Waikiki a cena dvojnásobná oproti hotelu v Praze. Jestli my to s tou metropolí nepřeháníme.

Na druhou stranu, ovládání sprchy je zřejmě nějaký starší americký styl, protože si nepamatuju, že bych ho kdy viděl. Na zdi je obří madlo, vypadá to úplně jako na zaoceánské lodi, včetně kovového kruhu za ním s vyraženými značkami, a tím otáčíte proti směru hodinových ručiček. Začínáte (podle poloh čísel na hodinkách) na trojce a teče studená voda. Čím jste výš, tím víc teče a na dvanáctce teče plně nejsilněji, ale pořád je studená, ba ledová. Za dvanáctkou se začíná oteplovat a na devítce by zřejmě byla vroucí, nikdy jsem tak daleko nepotřeboval dojít. Dá se na to zvyknout, ale klasická pákovka nebo kohoutky, kde si můžete pustit slabý proud teplé vody, mi přijde lepší řešení. Krom toho buď něco dělám špatně, nebo mi netěsní odtok, ze dvou hygien jsem dvakrát vytopil koupelnu, díky zajímavému spádování dlažby pokaždé i s předsíňkou J

Zapadající slunce na pláži Waikiki je stejně krásné a romantické jako v amerických filmech. Nevymysleli si to J Jestli se nechcete ženit/vdávat, rozhodně sem nejezděte párově.

I jinak to tu vypadá nemlich jako v těch filmech. Zářící zlaté slunce na blankytné obloze, písečné pláže pískové barvy, modré přátelské moře, v dálce vlny, zvedající se na bariéře (stejně jako na Maledivách) a na nich surfaři. Koho to láká a už by se slunil a lezl do vody jako já, s tím se podělím o postřeh, že na pláži není stín a podle mě se zdejších dvacet devět celsia v hypotetickém stínu podstatně líp snáší, když je nebe zatažené bílými mraky a slunce svítí skrz ně. Není to sice fotogenické, ale zase to doporučuje devět kožních buněk z deseti J

Pánové, nevozte si sem dlouhé kalhoty, pokud nechcete vypadat jako důchodci. Na rozdíl od Singapuru, když vyvedete nějakou squaw večer na tachos, nosí se klidně šortky a tričko bez límečku. Dámy můžou mít klidně taky šortky – od Austrálie po USA jsou ohromně „in“ vysportovaná pozadí – jen se od nich bude čekat, že budou vypadat sexy. V praxi to obnáší cokoliv, v čem nebude horko a nejsou to plavky J

Havaj má pověst státu USA, v němž je draho žít, ale osobně mi to zase tak hrozné nepřijde (a častý důkaz tím, že litr čerstvého mléka tu vyjde v přepočtu na 26,50 korun, respektive galon na pět dolarů, mě při minimální hrubé mzdě 176 Kč na hodinu přiměl se zasmát), jen k nákupům varuju, že všechny ceny, včetně těch v některých obchodech, jsou zásadně uvedeny bez daně. Daň jsem úplně nepobral, něco mezi deseti až patnácti procenty, asi podle druhu zboží. 7/11, kam si chodím pro jídlo já, má cenovky i s daní, ale sousední ABC stores už bez ní. Zkrátka počítejte vždycky s tím, že to bude stát mírně víc a nechoďte na doraz toho, co máte u sebe.

S následujícím konceptem jsem se setkal poprvé v souvislosti s jednou brněnskou čajovnou a přišel mi natolik odpudivý, že jsem autorství automaticky připsal českým podnikatelům, ale přecenil jsem je, je to zdejší. Nejlíp jej vystihuje reklama na pizzerii, kterou mám kromě jiných materiálů k nahlédnutí v pokoji. Když si objednáte pizzu alespoň za dvacet dolarů (což zhruba obnáší jednu celou, tady se dá kupovat po dílkách), máte dovoz do hotelu zdarma. Současně je tam napsáno, že si máte uvědomit, že pizzerie řidiči za rozvoz nic nedává, že to není zaměstnanec ale IČař, který ji dovezl vlastním autem za vlastní benzín, a odměnit jej spropitným podle toho. Pokud jste ale fakt zákazníci a uděláte tržbu alespoň za sto dolarů, nemusíte se tím trápit, protože podnik vám automaticky navýší cenu o 15 % a tohle dá řidiči jako spropitné za vás. „Dovoz zdarma“ je zjevně významově široký pojem J

Bez legrace ovšem dodávám, že pokud se jdete někam najíst nebo si kupujete nějakou aktivitu, počítejte, že vám klidně napaří bez varování k ceně dalších dvacet procent „spropitného“, aniž by se vás ptali. Taky počítejte, že při některých aktivitách – jako je výlet na člunu nebo že vám v kavárně donesou kafe ke stolku – si personál o spropitné navíc klidně řekne. Úžasné je to třeba ve chvíli, kdy si na pláži půjčujete slunečník – stojí to hrozivých třicet dolarů a týpek si řekne o dalších pět dýška. (Jestli ale budete jako správné socky kupovat v obchodě předpřipravená jídla do mikrovlnky a jíst po burgrárnách a jídelních dvorech supermarketů, buďte v klidu, vás se to netýká J )

Spropitné je vůbec zdejší téma. Každý správný Američan vám odjakživa řekl, že tak to prostě na Havaji chodí a když nemáte na to, dát co chvíli někomu dva až pět dolarů navíc, máte sedět doma a neplést se mezi velké hochy, ale hospodářská krize a úpadek vnitrostátní turistiky je docela nahlodal, takže dneska už zdaleka nejsou tak hlasití a když nenecháte pokojské v hotelu pět dolarů za každý den pobytu, o vaší morální povinnosti živit tu chuděru, které její zaměstnavatel neplatí a ona proto musí žít ze spropitného, ani neceknou a jen vás stranou pomluví, že jste hnusný a socialista k tomu J Protože jsem si tyhle věci zjistil a řidič dodávky, která mě vezla na hotel, mi byl výrazně nesympatický (a podle všeho i všem ostatním osmi turistům, co jeli se mnou), nedal jsem mu ani vindru - podle toho, co říkají místní průvodce, čekal dva dolary - a taky mě asi pomluvil J Líbí se mi v tomhle přístup Australanů, přinesený z jejich domoviny, kde se bez mrknutí oka dává spropitné tehdy, když je zač.  

Když jsme u těch peněz – od té doby, co v sedmdesátém prvním Britové vzdali libru o 20x12 pencích, neznám stát, co by neměl peníze v desítkové soustavě. Drtivá většina z nich se drží nominální řady 1-2-5 (-10-20…), kterou máme i my, takže jediná nebezpečí, která u cizích platidel číhají, jsou ta, že zdaleka ne všechny cizí mince mají na sobě číslici nominálu (např. japonská pětijenovka, americké mince nemají číslice obecně, jen nápisy, z toho „one dime“ je fakt lahůdka J) a ne všechny státy mají vyšší nominály ztvárněné většími mincemi (jedna ze dvou nejmenších mincí v Austrálii je dvoudolar; dolar, padesáticent a dvaceticent jsou oproti ní všechny o větším průměru, obvykle o dost J ). Ne tak prosím Američané, kteří mají mince jen pro centy – dolarovka je bankovka, protože dolar je pořád ještě něco – a to v nominálech 1-5-10-25. Dá se na to zvyknout celkem v pohodě, ale pořád víte, že jste v cizině J

Príma vedlejší efekt je ten, že automaty jsou jen na mince a  když si chci v hotelu za dolar padesát vyprat prádlo, spolu s práškem za dolar dvacet pět potřebuju jedenáct čtvrtdolarových mincí, mění je bez ptaní na recepci J

Poznatek dnešního dopoledne. Na Maledivách jsem to neřešil, tam nic takového nebylo, ale problém Havaje a takových věcí, jako je praní prádla, návštěva knihkupectví či bitevní lodi Missouri, ze které je muzeum, a které všechny zdržují od ležení na pláži, je v tom, že je nejde odsunout na dobu „až bude škaredě“ jako plán B. Je tu pořád hezky J

Zdá se, že všichni Číňané a Japonci, co si prodloužili Zlatý týden, se snaží urvat z něj na poslední chvíli, co se dá. Počet Asiatů v hotelových prostorách výrazně stoupl a na pláži při soumraku – v Číně i Japonsku se světlá kůže u žen hodně cení, existuje dokonce čínské přísloví „bílá kůže překryje tři jiné vady“, spousta Asiatek proto chodí k vodě až pozdě odpoledne – dosáhl prakticky 100 %. Prakticky proto, že občas se objeví bílí důchodci s židličkami a taky jsem tam já J

Když z toho vyškrtnu nábožensko-filozofické koncepty jako jsou bohové v monoteismu, absolutní osvícení, ráj, nirvána a tak, je jasné, že absolutní blaho neexistuje, protože vždycky by mohlo být větší. Ale když ležím na písečné havajské pláži pod palmami, moře šplouchá, mezi koupáním čtu strhující knížku, tu a tam okouknu slečnu v bikinách a nad hlavou mi důstojně prolétávají zaoceánská letadla tak nízko, že na směrovce vidím, jestli jsou to United Airlines nebo Air China, opravdu dost těžko si se mi to ještě větší blaho konstruuje.

Kromě mnoha zaoceánských letadel střední třídy – neviděl jsem tu jediný Boeing 747, zřejmě je tu příliš malé letiště – jsem z pláže mimochodem viděl přistávat (a to rovněž velmi pomalu a klidně, aby nerušily hlukem motorů, beztak se nedaly přeslechnout) poměrně zblízka i dva F-22 Raptor. V životě by mě nenapadlo, že je uvidím na vlastní oči J

Surfovací prkna jsou podle všeho těžká, ale zase je na nich vidět na první pohled váš vývoj. Když jste úplný začátečník, nosíte si ho na pláž napůl s instruktorem, každý jeden konec pod paží. Když jste pokročilí, nosíte takhle spolu s někým jiným obě vaše prkna. A když jste velcí surfaři, nosíte si svoje sám, opřené za krkem přes plece. Když jste opravdu velicí frajeři, nosíte pod každou paží jedno prkno, ale takového jsem tu viděl zatím jen jednoho. A když jste ve finální fázi, nesete po pláži jednou rukou za krkem surf a druhou pod paží kočárek  J

Mají tady knihkupectví Barnes&Noble. Velké. Ne tolik jako v New Yorku, kam se už taky těším, ani se tu nesedí na zemi jako tam, ale pořád dostačující. Podle všeho. Vešel jsem tam předevčírem někdy okolo tři čtvrti na šest a vím, že projít dveřmi ven jsem se přiměl přesně v 19:21 J A to jsem prosím prošel jen časopis o počítačových hrách a regály se sci-fi, fantasy a vojenskou historií. V New Yorku si musím definitivně vyhradit čtyři až pět hodin, nejlépe večer.

Plánované nákupy jsem se rozhodl po delších úvahách o kapacitě kufru omezit na dlouho chtěný román ze světa EVE a čtvrtý román ze světa Dragon Age, čerstvě vyšlý, protože první u nás nebude česky asi nikdy a druhé ne do podzimu, do kdy to potřebuju mít přečtené. A samozřejmě nejméně jeden díl Kola času, protože ty si vozím z každé cesty, odkud je to možné, a americká paperbacková vydání mají původní Sweetovy obálky, které mám rád. Ale taková dvousetstránková studie o sporech mezi USN a USAF o palubní letectvo, encyklopedie amerických válečných ponorek nebo ilustrovaná historie námořní pěchoty (za tři stovky na křídovém papíře, ach bože) mě taky docela pokoušejí. Nicméně myslím, že přivézt si zpátky osm knih je rozumné číslo J

Jediný důvod, pro který bych chtěl žít v USA, je paperback lacinější než hamburger k obědu. Jako fakt. Jednoduchý čísburgr s velkou porcí hranolků a kolou (standardní oběd) vyjde na deset a kousek dolaru, paperback na osm.

Poznatek jedna. Taky tady mají ošklivě. Padá sice ne příliš studený, ale zase hustý a vytrvalý drobný déšť a mírně fouká. Není to nic, co by se nedalo zvládnout v šortkách a tričku, ale docela špatně se v tom sedí na písečné pláži J Poznatek dva. Číňané, Japonci, Rusové a já se koupeme v moři za každého počasí J

Poznatek tři: když sedím v podvečer na balkóně a dívám se na vršky nad Honolulu, na klíně knížku, na kterou jsem čtvrt roku těšil, je mi úplně jedno, že drobně prší.

 
Následují postřehy z návštěvy bitevní lodi Missouri, respektive celého Pearl Harboru. Zaprvé jsem si znovu ověřil, jak jednoduché je soudit něco, o čem nic nevíme. Na to, jestli v jedenačtyřicátém byli nebo nebyli Američané moc laxní, se dá mít víc názorů, ale pravdou je, že dokud jsem tady nebyl, nedocenil jsem, jak moc „dovolenkově“ se tu člověk v horku mezi palmama a příbojem automaticky cítí a jedná. Jenom zvednout zadek z pláže, nastoupit před hotelem do autobusu a nechat se do Pearl Harboru dovézt, mi trvalo čtyři dny, protože se mi prostě dřív nechtělo – a kdyby mě netlačil blížící se odlet, asi bych to automaticky ještě odložil. Tolik k laxnosti.

K lodi samotné asi jen jeden postřeh – tedy kromě toho, že je úžasně velká atd. – má to dřevěné paluby. Já vím, že by mě to u lodi spuštěné na vodu ve čtyřicátém čtvrtém nemělo překvapovat, ale po zkušenosti z kdečeho moderního, co jsem prolezl, naposledy z Minsku, mě to dostalo. Teakové dřevo, přátelé, na první můstkové palubě ještě původní, na hlavní už renovované.

K Pearl Harboru taky asi jen jednu konkrétnost, co mě zaujala. Na jednu stranu tomu dodnes Američané říkají „Den hanby“ (míní se tím proradný útok Japonců bez vyhlášení války, zajímavé je, že oni to od té doby dělají pořád a říkají tomu „vývoz demokracie“, ale to odbočuju), na druhou stranu od 1946 Japonce potřebujou proti Rusku, takže se k tomu dodává, že došlo „ke smíření“ („reconciliation“). V praxi se smíření pozná tak, že když se vezete návštěvnickým autobusem na Fordův ostrov, tak text z reproduktoru je i v japonštině a v multimediálním muzeu útoku vám promítají film na obřích obrazovkách Sony J

Jo a zpráva pro znalce vojenské historie: Fordův ostrov už není tak úplně ostrov, postavili na něj z pevniny železobetonový most. Na památník USS Arizona se pořád dá dostat jen člunem (nebyl jsem, je to pietní místo a při vší úctě k devíti stovkám tam padlých, mramorové obložení stěn s vyrytými jmény mrtvých jsem viděl v Soulu i Aucklandu, je to působivé, ale nemusím to mít pořád), všude jinde vás doveze místní autobus.

Kdyby vás to tu lákalo, tak památník Arizony je národní památkou a je zdarma (byť si musíte vyzvednout lístek), USS Missouri, USS Bowfin (ponorka) a velké letecké muzeum jsou provozovány neziskovými společnostmi a vybírají docela drahé vstupné, aby bylo na údržbu exponátů. Na druhou stranu jsem zaplatil celkem rád, jednak je v ceně krátký výklad dobrovolníků, které jejich práce baví a leccos jsem se dozvěděl (paradoxně nejvíc o věcech, které s Missouri nesouvisely J), krom toho si nedokážu představit, kolik je stojí jen šedá barva na nátěr té bitevky J

A ještě možná jeden postřeh: všechna tahle muzea a památníky administrativně spadají pod jednu organizaci, jejímiž největšími veřejnými sponzory – a mluvím tu o stotisících a jednou milionu dolarů - jsou Grumman, BAE Systems a Raytheon. Sakra signifikantní J

  Finální zážitek z Havaje. Když vás poprvé kousne štěnice, váš organismus se potřebuje nejdřív imunizovat, takže o tom vůbec nebudete vědět. Imunizace trvá týden a potom se, aby to bylo zajímavější, objeví všechna ta týden kumulovaná kousnutí najednou. Vypadají přesně jako když vás kousne komár, není to nic hrozného, a stejně to i svědí. Jestli jste to nevěděli, nezoufejte, já jsem si to taky musel najít na internetu, když se mi najednou týden po příjezdu do hotelu – bylo to v pondělí při návštěvě Pearl Harbor – objevil tucet kousnutí na rukou a nohou. Než jsem jim začal věnovat pozornost, vyloučil reakci na přemíru slunce a nezapomenutelný  „sýr tří pepřů“  (zase jiná pohádka o tom, jak čtvrt kila sýra vydrží na pět obědů, ještě týden od nákupu mám popálený spodní ret J ) a objevil realitu, byl čas odjezdu, takže už jsem nic ani neřešil. Jen jsem to oznámil hotelu – včetně toho, že mám na prostěradle černé a krvavé skvrnky – a oni klidně pravili, že to řeknou pokojské, jako by pokousané turisty od štěnic viděli denně. Což tedy asi vidí J

Celkově vzato mi to báječný dojem z Havaje nijak nezkazilo, mohli mě ve stejném rozsahu poštípat komáři. Jenom mám obavu, abych si to nedovezl domů. Protože za sebe klidně přiznám, že když si večer leháte pod pokrývku a zhasínáte lampičku s tím, že víte, že v matraci pod vámi jsou štěnice a jen co zhasnete, vylezou na vás, aby vás kously, je docela psycho.

„Trojka štěnice, dvojka bez štěnic, jednička bez štěnic a s ramínkama.“

(Tři veteráni)

xxx