(Hoodwinked)
O tom úžasném období, kdy jste ještě neodjeli na cestu, ale už máte z práce volno a věnujete se rozličným blízkým přípravám, jsem původně chtěl napsat taky něco povznášejícího, ale ono se to moc nedá. Takže jen zkratkovité vylíčení toho, co se děje okolo. V práci jsem se rozloučil se spoustou lidí, kteří mi přáli všechno dobré, až jsem byl nostalgicky skoro naměkko a když jsem stál v pátek ve 12.08 zády k budově Úřadu, foukal větřík a slunce se na nebi honilo s bílými mráčky, až jsem nevěděl, co si s těmi 15 týdny času vlastně počnu. (Jsem ještě nevěděl, co přijde). Pak mě čekalo rozloučení v Crexu, zcela typicky s řadou zážitků variujících od prostých přání, slibu pokračování věčné války, přes herdu do zad, pusu až k věnovanému perníku na strouhání, který má slušnou šanci objet se mnou zeměkouli. (Občas přemýšlím, jestli slovo "normální" v sobě zahrnuje i vození perníku a červeného pískacího slona okolo světa, ale to odbočuji :-) ).Zkrátka po tom všem přišlo nostalgické rozloučení s babičkou a Katčiny narozeniny a na konci jsem byl emočně vyždímaný tak, že jsem v noci na pondělí čučel nějaké čtyři hodiny tahem na dva díly Hunger Games za sebou.
Souběžně s tím někdy v neděli nastoupil chaos zvaný balení. Počítám, že každý z vás to už někdy dělal, takže se pouze podělím o své pozorování, že se jedná o snahu 1) nezapomenout nic podstatného, 2) lokalizovat všechny věci z bodu 1 ještě před odjezdem, 3) pokud možno je ulovit tak brzy, aby se případně stihly vyprat (a usušit) a 4) nacpat to všechno do limitů vnitřního objemu kufru a dovolené váhy zavazadla současně. Nejsem si jistý, jestli se to úplně zdařilo - zatímco tu sedím, byt okolo vypadá ještě více jako po výbuchu než obvykle a cpát to do kufru budu zítra - ale neztrácím naději. Zejména proto, že mám v zádech mou mamku, zásobující mě položkami typu "nůžky na nehty" a "bezpečnostní sponka". Má pravdu, na ty bych si fakt nevzpomněl :-)
Posledním neodbytným průvodcem posledních dní je stres, zejména časový. Jako obvykle se ukázalo, že všechny ty věci-co-zaberou-pár-minut-a-udělají-se-proto-až-potom běžně sežerou čtyři hodiny denního programu a vesele se množí. A protože každý velký projekt musí mít na začátku krizové místo, do toho jsem dneska asi tak půl hodiny před definitivním odjezdem od rodičů zjistil, že jestli jsem si půl roku myslel, že do Austrálie nepotřebuju víza, tak jsem se pletl. Potřebuju a žádá se o ně předem:-) Naštěstí Australské společenství je natolik laskavé, že je vydává v mém případě na základě internetové žádosti, vízum se nelepí do pasu ale posílá mailem, takže jsem to ještě zvládl. Nemluvě o tom, že mi je vydali za 6 vteřin, jsou to prostě frajeři.
Na připojené fotce předvádím nově získaný cestovní sestřih typu "Tuleň"a pro tentokrát končím. Pokud půjde všechno podle plánu, příště se ozvu z Malediv.
(psáno o půlnoci ze středy na čtvrtek)
Tak tedy Ti přeji, drž se kámo a pozdravuj v Té daleké cizině :-)
OdpovědětVymazat