(Digesta)
Teď mne čekají tři krátké přelety
v rámci Dálného východu, takže jsem se rozhodl spojit všechny postřehy o
nich do samostatného příspěvku, ke kterému se budu postupně vracet a rozšiřovat
ho.
Jak je letiště Tokio-Narita obrovským
uzlem, jsem si znovu uvědomil až při odletu. Mají tu dva rovnocenné terminály a
ten můj, první, je ještě rozdělený na dvě poloviny, každá velká asi jako Ruzyně
dvojka. Ze jedné půlky se létá na východ, pacifické lety, z druhé na
západ, takže jsem neviděl, koho zrovna odbavovali přes oceán, ale mým směrem v rozmezí
deseti minut společně s námi odlétala letadla do Kaohsiungu (letěla tam
EVA Air, tak předpokládám, že je to na Tchajvanu), Istanbulu (Turkish Airlines),
Vídně (Austrian Airlines) a Kodaně (SAS). Do toho hromada nákladní dopravy, na
ranveji jsme čekali asi deset minut ve frontě na start a tak půlka letadel
okolo byly nákladní stroje, včetně nákladní verze Boeingu 747 od Cathay Pacific
Cargo, což byl príma pohled. Zvedal se těžce J
Kromě toho, že je obrovské, je
Narita taky moc příjemně působící letiště. Není vyloženě krásné, ale při té vzdušnosti
ve svém ladění do tmavě modré a šedé je prostě distingovaně přívětivé. Letěl
jsem tu podruhé a zase se mi tu tak nějak nenápadně líbilo a zase nemám fotku.
Tentokrát proto, že jsem naplánoval odlet trochu příliš ležérně a v konečné
fázi trochu příliš spěchal. Snad příště.
Mimochodem, tady se nikomu na
pasy ve frontě nepodíváte. Je tu tolik přepážek a jde to tak rychle, že jednoduše
není kdy se rozhlížet. Pán přede mnou měl japonský s chryzantémou a pak už
jsem byl na řadě.
Letěl jsem s Asianou, což je
konkurenční dopravce ke státním Korean Air (ty jsou ve spolku s našimi ČSA
a dalšími hochy ze Sky Teamu, takže pro mou cestu se Star Alliance nebyly
volitelné). Byla to – když nepočítám trapnou nápodobu Travel Service – moje první
cesta s ryze soukromou společností, tak jsem byl zvědavý. Navíc díky menšímu časovému lapsu jsem k odbavení
dorazil těsně po limitu hodinu před odletem (což už se nemá) a po zkušenostech
s hemzy, jaké mi dělali ve stejné situaci Thai Airways ve Frankfurtu, už
jsem byl předem připravený, že jestli budou zase dělat vlny, tak ten let zdvořile
nechám propadnout a zaplatím si jiný u konkurence (jen s jistotou vím o čtyřech
společnostech, které trasu Tokio-Soul létají, funguje to tu jak autobusy).
Takže jsem se slečně za přepážkou Asiany – podle prakticky úplně kulaté
tvářičky Korejce – omluvil za zpoždění a zeptal se, jestli mě ještě odbaví, ona
nehla ani brvou, odbavila kufr, někam zavolala, vystavila mi palubní kartu a
předtím se se spoustou úsměvů zeptala, jestli nechci na kufr nálepku „fragile“
a jestli bych raději uličku nebo okénko. Mají úžasné služby a taky jsem jí to
namístě řekl.
Kufr měl mimochodem 21 kg přesně.
Protože v Japonsku a Singapuru jsem snědl všehovšudy pár tavených sýrů a müsli
tyčinek, pořád marně vzpomínám, co jsem kde zapomněl J
(Každopádně to znamená, že teď si
už můžu koupit něco pro radost. Na Maledivách jsem prošvihnul tu chobotnici a v Tokiu
měli pro turisty nádherné napodobeniny kimon z polyesteru, chtěl jsem si jedno
dovézt na památku a na případné hraní, no co už, taky příště).
Let, slabé dvě a něco hodinky,
probíhal bez problémů, sedadlo vedle mne bylo volné a na třetím seděl jakýsi
nezajímavý Korejec, který si pouštěl program do sluchátek a pořád se něčemu
smál, dokonce jsme i přes takhle krátkou trať dostali teplé jídlo (maso v solamylové
omáčce s teplou zeleninou a rýží, ale mně to chutnalo). A po deseti dnech jsem
zase jedl příborem J
Letušky Asiany mají podivné stejnokroje v hnědošedé základní barvě, jen s drobnými
modročervenožlutými proužky na rukávech, trochu to připomíná oděvy v pracovním
táboře. Jsou zato ale extrémně usměvavé.
Letěli jsme k mému dalšímu
překvapení Boeingem 777, což je stroj pro opravdu dálkové lety (mám dojem, že
jsem v něm letěl z Vídně do Pekingu). Předpokládal jsem proto, že
přiletěl na Naritu odněkud z Ameriky podobným způsobem, jako když jsem
letěl ze Singapuru, ale ani náhodou. Večer jsem si to na hotelu hledal na
internetu a přiletěl na otočku, jen pro nás. Hezké.
(Zřejmě měli hodně prodaných
letenek a žádný jiný volný stroj, nebo nemají rádi prostoje, protože jinak si
to nedovedu vysvětlit. Ale seděli jsme po devíti (3-3-3) a letadlo bylo ze tří
čtvrtin plné. Večer ten stroj pak poslali do Los Angeles, zatímco píšu, je na
cestě).
Jedním ze dvou důvodů, proč jsem
do své cesty zahrnul i Soul, bylo, že jsem se chtěl podívat na mezinárodní letiště
Soul-Inčchon, o kterém se říká, že je nejhezčí na světě. Tak nevím. Zatím jsem
viděl jen příletovou část, která je vždycky horší, a jo, je to moderní, je to
hezké, je to rozlehlé, budí to rozhodně lepší první dojem než Narita nebo třeba
Ruzyně (a to Ruzyně není vůbec špatná) a asi i než Frankfurt, ale na takové Chiangi
to nemá. A na Peking 3 už vůbec ne J
Pokud se týká odletu, Soul-Inčchon
mě docela výrazně zklamal. Odletová hala je ještě slabší než příletová a ze
všeho nejvíc bych ji přirovnal k Ruzyni. Ano, je to velké, je to směle
navržené – ale to je asi tak všechno. Jestli chcete vidět hezkou odletovku, jednoznačně
Narita. Nebo Suvarnabhumi v Bangkoku. Nebo i to Chiangi. Soul-Inčchon
prostě ne. Kromě toho tu nemají dobře řešený výstup z bezpečnostní kontroly;
nejsou tu stoly a není kam jít, protože hned za magnetickými rámy začínají
fronty na imigrační kontrolu. Takže stojíte na třímetrovém prostoru, všude
kolem další lidé, a snažíte se pouhýma dvěma rukama nacpat zpátky do příručního
zavazadla notebook (musí se vytahovat), navléct pásek do kalhot a obléct sako a udržet kabát
a cestovní pas… chm. Zkrátka nejhezčí, co na tomhle letišti bezpochyby je, je přilehlá
vlaková stanice.
Soul letecky žije ze spojení s Čínou,
dalším okolím a méně Evropou, do USA se odtud taky létá, ale Japonsko je
výhodnější, takže výrazně méně. Ale ruch tady je pořád slušný. Současně s námi
odbavovali let Korean Air do Londýna, Asianu do Singapuru a Jinanu a – exotika největší
– Mongolské aerolinky MIAT do Ulanbátaru J
To člověk doma neuvidí. Pasy si tu člověk moc neprohlédne, imigrační jde rychle.
Kufr měl 21, 2 kg a mám dojem, že se mi po schodech nosí nějak lehčeji. Plán,
jak zhubnu, jsem už opustil jako beznadějný, ale alespoň jsem zjevně zesílil J
Let proběhl příjemně, byť bylo
zataženo, poprchávalo a nabrali jsme půl hodiny zpoždění, prý kvůli protivětru J. Letadlo plné tak, že
zbývaly s bídou tři prázdná místa na celý A-321, seděl jsem tentokrát v uličce.
Jídlo až nečekaně vynikající, na hlavní jsme měli pikantní kuře se zeleninou a
rýží, ale jako předkrm byl zeleninový salát s kusem uzeného lososa, to
bych na dvouhodinovém letu opravdu nečekal. Letušky usměvavé a jako bonus jsem
mohl pozorovat mladou Korejku vedle sebe, jak se snaží sníst oběd kombinací vidličky
a kávové lžičky. S tou asijskou rýží to věru neměla jednoduché. To máte za
nerez hůlky, napadlo mě J
S pasy to do a
z Tajpeje byla vyloženě nudná záležitost. Na příletu i na při odletu se
střídala zelená s tmavě modrou (v jednu dobu myslím obě změnili barvu)
Korejské a Čínské republiky. Mají navíc kromě stejné barvy ty pasy velmi
podobné i logem. Na odletu ze Soulu jsem ještě zaznamenal jednu dvojici
tmavomodrých chryzantém Japonského císařství, toť vše.
Tajpej-Taojuan jako letiště je
prostě Praha-Ruzyně, ani sem nemusíte jezdit. Zvnějšku to líp vypadá, uvnitř je
to trochu větší, asi kdyby na Ruzyni Dvojce dovedli přihlašovací přepážky až ke
konci haly. Pak tady taky mají podstatně větší tu bezpečnou část, s více
duty-free drahými obchody, což ovšem pro mě není až tak směrodatné, a zadarmo
čtyři počítače s internetem, což je naopak bezvadná věc, když má člověk
hodinu do odletu. Celkem tu jsou dva terminály, ale z toho mého
obsluhovali hlavně pevninskou Čínu, Japonsko a pak Hongkong a Singapur. Létá se
sem i z Evropy a Ameriky, ale podle všeho moc ne. Z našeho terminálu
společně s námi odbavovali jen let domácích China Airlines do Guangčou,
asi tak J O
provozu ostatně svědčí i to, že oba terminály sdílejí tutéž ranvej, která
současně slouží jako přistávací dráha, obvykle na střídačku, jeden vzlet, jedno
přistání (přistávalo mimochodem něco od KLM).
Kufr měl 22,4 kg, já jsem věděl,
že si ty dva paperbacky můžu dovolit koupit J
Jednomu ze dvou nejkratších
přeletů v celé cestě nemám, co bych vytkl, tedy možná až na dvacetiminutové
zpoždění už při odletu. Letadlo přiletělo pozdě. Večer jsem si dělal rešerši na
Netu a zjistil jsem, že v porovnání s dlouhodobým průměrem zpoždění
na téhle lince jsme byli na světlé straně hranice J tolik k EVA Air. Na
druhou stranu jsme letěli poloprázdným Boeingem 747, měl jsem nejen místo u
okna, ale celé trojsedadlo pro sebe, letušky byly hezké a usměvavé,
v tmavozelených stejnokrojích, u nichž jsem si vzpomněl na bývalé OKD, a
navzdory hodinovému letu jsme dostali teplé jídlo včetně předkrmu. Tedy obligátně
maso v solamylové omáčce s teplou vařenou zeleninou, ale bylo to
jídlo. V Evropě je na stejnou vzdálenost standard dostat jednou napít a
když mám lepší aerolinku, tak malé slané krekry nebo kousek čokolády. Mám Asii
rád.
EVA Air je mimochodem dceřiná
společnost tchajwanského velkého soukromého přepravce a teprve z internetu
jsem pochopil, proč jsme letěli tak krátkou vzdálenost tak luxusním letadlem,
navíc s mizernou obsazeností (částečně způsobenou určitě tím, že prakticky
souběžně s námi letěl tutéž trasu Cathay Pacific, viděl jsem ho
startovat). Mají stroj upravený jako
smíšenou verzi a vydělávají na nákladu v palubním prostoru, pasažéři jsou
jen bonus J
Mezinárodní letiště Hong Kong je
velké, krásné, rozlehlé a pohodlné a po dlouhé době na mě zase výrazně kladně
zapůsobilo. Je to tu dokonce tak velké, že z Terminálu 1, kde jsem
přistával, jsme jeli do hlavní budovy místním vláčkem. Jinak nevím, co
konkrétně bych tu pochválil, prostě jsem se tu jen cítil dobře. A taky jsem na
tomto letišti prošel nejkratší a nejformálnější imigrační kontrolou vůbec –
mladý úředník imigrační policie měl na stolní desce položený tablet a na něm si
prohlížel fotky buď krásek v bikinách nebo nahých ženských (nevím přesně,
měl jsem to proti světlu a viděl jsem jen obrysy), uvítal mne pohledem:
„Ježíši, další otrava“ a během tak šesti vteřin jsem dostal papírek, že tady
můžu být devadesát dnů J
Doposud průběh cesty:
Uraženo po zeměkouli: 33,33 % (když trajdáte severojižně, tak se to nenačítá J)
Spotřebováno letenek: 43,75 %
Žádné komentáře:
Okomentovat