Dojmy ze Země jitřní svěžesti

„Podívejme na Korejce,

nejedí jen černá vejce,
červenat se musím studem,
kde jsou oni, kdy my budem?“ 
(Ivo Jahelka)

Pravdou je, že první dojmy z Korey úvodnímu citátu moc nenasvědčovaly. Ono je to tady totiž do značné míry jako v Číně. A to z mé strany je zřídkakdy lichotka. Počínaje třeba tím, že stejně jako v Číně se v metru nastupuje a vystupuje právem silnějšího. Přiznám se, že při svém prvním výstupu (nastupoval jsem na konečné, tam problém nebyl) jsem se nechal překvapit, ale pak poměrně rychle vystoupil, neboť s kufrem máme dohromady skoro 110 kg a nastupující Korejci byli jen dva. Pche! J (Edit: nikdy víc se mi to už nestalo, ale možná proto, že zdejší metro jezdí poloprázdné.)

Asijci mají obecně trochu jiný vztah k bydlení a územní organizaci než my, takže ve většině měst nedostanete adresu hotelu jako u nás, ale jen číslo a název okrsku, ve kterém se dům nachází. Okrsek obnáší několik bloků a s trochou štěstí se to dá najít. Samostatné názvy mají jen větší ulice, ulice v rámci okrsku ne (takhle jsem třeba bydlel v Tokiu v č. 3-4, okrsek Taitó, byla to nepojmenovaná slepá ulička vedoucí od třídy Asakusa). Co jsem mírně podcenil je, že korejský okrsek s milou koncovkou „-dong“ je prachobyčejný čínský hutong, s jeho přízemními čínskými z-kdovíjakých-materiálů-donesených-tu-a-tam různorodě splácanými domečky, metr a půl širokými uličkami, často slepými; s neodmyslitelnými svazky holých drátů elektrického vedení nad hlavou, s domácími zvířaty toulajícími se po uličkách, bordelem, netečnými místními a smradem starého jídla všude kolem. A z takových „-dongů“ je sestavený Soul.

(Foceno je to až při odjezdu a z dálky - pravý hutong je ta ulička za automobilem.)

A tím vším, konkrétně Ikseon-dongem – a to děkuju Světlu, že jsem pár vymírajících hutongů v Pekingu prošel, takže o nich mám představu – jsem se prosím nesl já, ve vlněném saku, černých lesklých botách a s kufrem imitujícím hadí kůži a odhadoval, která z těch vysokých kamenem obložených budov, nasázených sem zjevně náhodně, je můj hotel, a kudy do něj. Spletl jsem se nakonec o bídných dvacet metrů, a protože se mi po hutongu nechtělo s dvacetikilovým kufrem vláčet dál, zeptal jsem se místního čtyřicátníka na cestu. Samozřejmě nemluvil anglicky, ale latinku číst uměl, takže jsem mu ukázal napsané jméno a adresu hotelu, on pokýval moudře hlavou, ukázal mi na uličku ven z hutongu a opsal rozmáchlý oblouk a pak ještě jeden. Jako že venku doprava a na další křižovatce zase doprava. Tak jsem mu poděkoval, vzpomněl si na Číňany, vyšel z hutongu, zahnul doleva a na další křižovatce zase doleva a za tři minuty jsem byl u hotelu. Klasika.

Že v hotelu dávno ztratili moji rezervaci a vůbec nevěděli, že přijedu, mě za daných okolností nijak nepřekvapilo, ba spíše naopak J (po zkušenostech z Číny a Thajska vozím potvrzené rezervace všech hotelů vytištěné v příslušných jazycích s sebou).  I předvedl jsem dokument plný korejských znaků, zvýraznil tu část, kde bylo latinkou moje jméno a data pobytu, a mladý muž za přepážkou se dál usmíval a dal mi trojlůžkový pokoj; ještě že neměli plno.

Když k tomu připočtu, že na obrazovkách v metru kromě reklam dávali i naučný filmeček v korejštině, jak se mám chovat, když muž vedle mne je kapsář a zrovna mi ukradl náprsní tašku, nebo mě v tlačenici osahává, byl to zkrátka civilizační šok jako hrom.

Pak se zážitky začaly postupně zlepšovat. Pokoj je velký (bodejť, pro tři lidi), s oknem nevedoucím nikam, protože přes metr široký prostor od hotelu je nějaký třípatrový rodinný domek z cihel, a abychom si necivěli z okna do okna na metr, je to moje pečlivě zaslepeno neprůhledným plastem a ještě přes něj stále zatahují roletu. Pak chtějte pokoj s oknem J Ale plast je našroubovaný na konstrukci asi deset centimetrů od plochy zdi, takže mezerou se dá větrat (okna jsou v Asii zásadně posuvná) a vidím i proužek oblohy.

Koupelna je mimochodem trochu netradiční – zatímco v Tokiu měla TOIka metr na metr dvacet, ale v tom byla samostatná závěsem oddělená vana (padesát na sto dvacet, ani jsem si nezkoušel sednout J ), tady problém s místem vyřešili jinak. Celá koupelna je jeden velký vykachlíčkovaný skleněnými dveřmi oddělený sprchový kout sto dvacet na sto padesát s vestavěným umyvadlem a záchodovou mísou.

Leč dosti pokoje. Zdejší metro je takové rozlehlé, má spoustu linek a pořád se někde mezi sebou křižují. Starší linky mají hlášení stanic a popisky na mapkách pouze v korejštině, což je docela sranda vzhledem ke znakům a fonetickým výstupům toho jazyka. Obvykle nezbývá než si to předem najít a pak odpočítávat ujeté zastávky na prstech. Nikdy mě nenapadlo, a to hodně sebestředně, jak těžké to musí mít Korejci a Číňané v pražském metru s jeho češtinou, kam se podíváš J No vážně, ti z vás, co umí anglicky, napadlo vás někdy, jak se výslovnost „staroměstská“ liší od toho, jak by si to podle psané podoby představoval anglický rodilý mluvčí?

K té korejštině – jazyk je to hezký, zpěvavý, akorát sestává v zásadě z hlásky „g“, v menší míře z nosovek a hlásky „j“ s občasným použitím „k“. Vražte mezi to zavřenou samohlásku a máte korejštinu jako vyšitou J Ale poznat, jestli v té záplavě gé s nosovkami slečna v reproduktoru metra zrovna hlásí „anguk“ nebo „gongdok“ nebo dokonce „jongno-o-ga“ chce sluch, jaký prostě nemám J

K metru ještě jednu zajímavost – ekologii tady mají vyřešenu taky jinak, typicky korejsky. Když si kupuju lístek na metro (lakovaná papírová kartička, jako všude jinde), musím zaplatit 500 wonů (to je asi deset korun) depozito; je to mimochodem asi tak třetina celkové platby. Když projetý lístek u východu ze stanice hodím do jiného specializovaného automatu, vyplivne pětisetwonovou minci. Na můj vkus trochu moc automatizované, ale hezké. A nemám nouzi o pětisetwonovky J

Protože první den mého pobytu bylo ošklivě, jel jsem do místního poměrně velkého vojenského muzea. Přineslo mi, kromě očekávaných hezkých expozic, tři silné zážitky. Zaprvé, jak intenzivní a otevřená záležitost je pro místní korejská válka, kterou my známe tak leda z učebnic. Expozice o ní zabírá dvě třetiny muzea, na rozdíl od našich muzeí je běžně navštěvovaná lidmi, je tu kromě školních exkurzí spousta mladých párů a v areálu jsou – věřte nevěřte – DVĚ oddací síně. Evidentně funkční, návštěvníci muzea se proplétají s nastrojenými svatebčany. Nevím, jestli bych se chtěl ženit v duchu „Věrni zůstaneme“, ale tady slova o „předávání odkazu předků“ zjevně nejsou frází. Jak moc my prožíváme (jen o pět let dřívější) poválečný odsun?

Zadruhé, jak moc se místní bojí opakování války a jak moc je zdejší mentalita spjatá s USA. V myšlení zdejších je pořád 25. 6. 1950 6.25 ráno zapsaný jako okamžik, kdy se na ně vrhli jejich severní sousedé s neporazitelnými tanky, kterými rozsévali oheň a smrt, zatímco místní měli jen holé ruce a pistolky, takže utíkali a umírali do doby, než přišli Američané se svými tanky a letadly a zachránili jim život. Spojenecká smlouva s USA (z roku 1953) je chápána jako základní pilíř zahraniční politiky, americké ozbrojené síly vítány a mladí na ulici si klidně občas vyjdou v olivové bundě „US Army“. Počínaje rokem 53 se taky daly jihokorejští vojáci dali najít po boku USA ve všech jejich kampaních, od Vietnamu po Afghánistán.

A za třetí, jak moc militantně ideologická Jižní Korea je. Kam se hrabe Čína. Návštěva současných expozic v muzeu je vymývárna mozků drsného kalibru, „armáda je váš přítel“, „armáda denně chrání nás všechny před útokem ze severu“, „armáda je hodná“, „armáda pomáhá při živelných katastrofách“… Malí chlapečkové a holčičky mají projekce v 3D kině o soudobé super vojenské technice, můžou si zastřílet z laserové repliky útočné pušky, nechat si vyfotit obličej tak, že Photoshop automaticky fotku doplní, jako by byli piloti v helmě v kokpitu stíhačky, koupit zmenšené verze maskáčových uniforem i s výložkami. K dispozici ramenní nášivky všech reálných divizí. Shlédl jsem i velkoplošnou projekci toho, jak vypadá moderní vyloďovací operace na území nepřítele, konec mi nedalo nenahrát si na mobil, byl to maximální patos obvykle u nás spojovaný s nadsázkou počítačových her. Při prvním shlédnutí jsem si myslel, že je to vtip (viděl jsem třikrát). Skupina korejských vojáků vztyčujících vítězně vlajku na kopci, zatímco dole pluje námořní taktická skupina okolo letadlové lodí a nad hlavou všech vstříc lepší budoucnosti letí formace stíhacích bombardérů F-15 za dramatické hudby... (Čert vem fakt, že vlajkovou lodí ROKN je pouhý torpédoborec J) Jak jsem od svých čtyř let blázen do vojáčků a pořád hraju nějaké vojenské strategie, znechutilo mě to všechno docela dost.  

 Jo, pak mám ještě zážitek z repliky hlídkového člunu typu „Patrol Killer Medium“, která stojí na sucho v rámci venkovních expozic. Kromě podpalubí si to člověk může prolézt a osahat kompletně (akorát nemůžete na stěžeň), získal jsem príma představu, ale na moře bych se v tom bál J

Návštěva královského paláce vyslovovaného Gjónbokgun (jojo, korejština J ) přinesla podstatně méně zážitků – zato podstatně více fotek. O paláci samotném bych řekl, že je nečekaně rozlehlý a pokud nechcete za každou cenu mít to nejznámější, doporučuju zvážit jeho návštěvu namísto Zakázaného města. Je velmi podobný, o něco menší, o něco méně hezký, ale oboje ne o moc, a přitom výrazně méně zalidněný. (Nemluvě o organizačních výhodách, jako že k jeho zhlédnutí nepotřebujete vízum).

O další zajímavost se mi postarala svatyně Džongmjó, jedno z nejposvátnějších míst Koreje. Tady se uchovávají dřevěné hranolky, do kterých se mohou vracet duchové všech králů a královen Koreje, aby se setkávali se svými potomky. Protože duchové vstupují do areálu stejnými bránami jako smrtelníci a stejně tak areálem putují, aby nedocházelo k mísení světů, mají v areálu vyhrazený svůj kamenný chodníček od vstupní brány až do jednotlivých svatyní, na tento chodníček se nesmí vstoupit. Pokud potřebujete překřížit jeho trasu, můžete ho překročit nebo přeskočit. V areálu je možný pohyb a prohlídka jen s průvodcem, který na to dbá. Jak nás naše velmi přívětivá a usměvavá průvodkyně Clea upozornila, když si odmyslíme, že je to hrubě neslušné vůči místním tradicím, kdybychom to udělali, duchům by to bylo nepříjemné a my bychom mohli na oplátku mít nehezké noční můry J

Mimochodem, uctívání předků podle Cley vychází z konfucianismu a praktikuje ho 80 % Korejců, ji samotnou nevyjímaje. Fascinuje mne, kolik podobností se dá najít vůči naší, geograficky úplně jiné, kultuře. Od faktu, že jedním z hlavních dat setkávání s duchy mrtvých předků je první víkend v listopadu, přes to, že kdo nemá doma malý oltář předků, zapálí svíčku, až po fakt, že když se jim v tom dni nabízí jídlo (aby se uctili jako jiní hosté), tak na tabuli musí být od každého jídla kousek, čímž se předchází chudobě pro příští rok…

Park Džongmjó před svatyní je taky úžasné místo. Štěrkem vysypané cestičky, živé plůtky, trávníky, stromy, plno zpívajících ptáků. A mezi tím stovky starých Korejců (jen muži), posedávají celý den na karimatkách na těch cestičkách, na slunci nebo ve stínu dle libosti, boty vedle karimatky, moudře pokyvují, hulí jednu od druhé a pořád hrají go J Pod parkem jsou mimochodem podzemní garáže pro návštěvníky svatyně a v nich jsou záchody, které původně asi neměly být veřejné a nejsou ani označené, ale mezi čtyřmi stovkami mužů v důchodovém věku záchod neutajíte J

Abych pořád jen nekveruloval na naše poměry. Zkušenost z návštěvy obchodu s elektronikou, tedy kromě toho, že jsem tam viděl asi vůbec nejvíc mobilních telefonů a počítačů pohromadě, je, že co do ceny počítačů jsme na tom lépe než oni; můj notebook jsem tady viděl o dva tisíce dražší a běžná cena něčeho malého přenosného byla okolo milionu wonů, což je dvacet tisíc. U mobilů nevím, je tady dobrým zvykem nedávat k vystavenému zboží cenovky.

 

Když jsem byl včera kolem osmé večer na Dondemunu, potkal jsem nejméně pět větších dětí stále ve školních uniformách. Tak si říkám, že buďto jsou na ně opravdu pyšné, nebo to s tou pracovní morálkou místní fakt trochu přehánějí…

 

A ačkoliv doma nerezové příbory používáme naprosto běžně, teprve Korea mi ukázala nerezové jídelní hůlky v bufetech J V Japonsku i Číně se používají jednorázové dřevěné. Ty nerezové v ruce víc kloužou a jsou na jídelním konci zploštělé, takže se mi s nimi hodně špatně jí. Ale život je boj s překážkami a nouze naučila Dalibor housti J

Je známé, že někdy se člověk potřebuje dostat daleko, aby viděl věci z lepší perspektivy. U mě takhle došlo ke zlomu co se týká cedulky na krk. Tady se totiž nosí běžně na oběd, v poledne jsou ulice plné lidí (pánové v obleku nebo jen košili a kalhotách, dámy v kostýmcích) s identifikačkama na krku, velké občas jak pohlednice, fotka, jméno a kdoví co dalšího. A teprve tady mě při pohledu na ně napadlo, že na rozdíl od nás se ti lidé nestydí, naopak, jsou hrdí, že pracují a pro koho pracují.

Korea nikdy neměla vazby na Anglii, proto se tu chodí a jezdí vpravo. Grr, zrovna jsem si začal zvykat J Je to taky první země, ve které při mé cestě bydlím a kde nepotřebuju adaptér zásuvky, mají tady stejné tříkolíkovky jako u nás.

Nikdy jsem Asiaty nepodceňoval, pokud jde o schopnosti, a zase se mi to dneska osvědčilo. Byl jsem v Tajných zahradách, prohlídka jen s průvodcem. Provázela nás drobná subtilní Korejka. Byl to víc než hodinový pochod, sice procházkovým krokem, ale jen s malými pauzami, nahoru a dolů, vzpomínám si čtyři ostré dlouhé stoupáky. Zatímco většina výpravy nedokázala držet krok a/nebo to vzdávala na k tomu určených místech, byla pořád klidná, nezadýchaná, neunavená a ve svém kroji ze sedmnáctého století (halenka, vestička, sukně po zem z něčeho vyšívaně-vzdušného) a s černým deštníčkem, aby jí nesvítilo slunce na hlavu, dokonale profesionálně usměvavá a vstřícná. Provádí anglicky třikrát denně a mezi tím korejsky, když je potřeba J

Korea mimochodem sdílí s Čínou základní problém, když se chcete najíst a hledáte místo, kde mají něco, na co máte chuť a můžete si to dovolit současně. Ve většině lepších zařízení je totiž sice na zdi napsáno, co mají a za kolik, ale jen ve znacích. Alternativně je tu k vidění fotka a u ní text ve znacích, ovšem bez uvedení ceny. Na rozdíl od Pekingu tu pravda není problém najít jídelnu, kde se anglicky domluvíte. Ale jako všude tady platí, že když si troufnete mezi místní a začnete komunikovat posunky, cenu dostanete na dvě třetiny a velikost porce na dvojnásobek současně.

Jídelní stany. To si tak místní se soumrakem postaví na asfalt jednoduchou trubkovou konstrukci, ze dvou stran spustí neprůhledný igelit, ze dvou průhledný (tudy se poleze dovnitř), dovnitř se dají židle a na plynové bombě se hned praží jednoduché jídlo pro místní. Ti zalezou do vlhkého, vydýchaného a vůněmi jídel prosyceného vzduchu, koupí si, podívají se, jak se to připravuje, sednou si, nají se a ještě si pokecají mezi sebou. Já jsem si netroufl J

Tři pravidla pobytu v neznámé metropoli, jak jsem si je všechna osvěžil dneska při pokusu najít noční trh Namdemun:

1. Pokud kolem vás ubývá umělého osvětlení a místních a naopak přibývá mostních konstrukcí nad hlavou, odpadků a bezdomovců, nejdete dobře;
2. Ale pokud po tomtéž chodníku stejným směrem jde mladá žena, nejdete úplně špatně;
3. Když tam postavili mrakodrapy, postavili tam i metro J

(Trh jsem mimochodem nenašel. Myslím, že jsem tam byl brzy, začínají až v jedenáct v noci a já tam byl po půl desáté. Ale čekat se mi fakt nechtělo).

 

A na závěr mého pobytu v Koreji ještě jedno zamyšlení nad cizím elementem, konkrétně nad americkým seržantem vojenské policie, který nás provázel v Pchanmundžonu. Měl od pohledu sto devadesát na výšku a tak sto hodně dobře trénovaných kilo na váhu. Působil na mě úplně stejně, jako svého času policisté v New Yorku. Na jednu stranu velmi autoritativně - když prostým hlasem řekl: „One minute. No more pictures.“ tak nikoho ani nenapadlo, že by nepřestal fotit a do minuty neodešel – a na druhou stranu tak málokdy viděnou klidnou vnitřní sebejistotou člověka, který dokonale zná svou práci a má jak ji, tak své ego pod kontrolou. Nevím, jak to dělají, ale u policisty v ČR jsem to jaktěživ neviděl.
Mimochodem, po třičtvrtihodině profesionálně kamenné tváře, když jsem odjížděli, tak se usmál a zamával nám J

X