V krákosti, zejména o šinkansenech

„…nikdo nemá obavy, jestli dojede.

Nestaví, nestaví, vůbec nikde nestaví,

kdo se mu postaví, toho přejede.“

(Luděk Sobota)

 

Co udělá každý správný Japonec nebo Japonka, jakmile získá své místo v Šinkansenu? Začne jíst J No vážně, protože tímhle vlakem se cestuje vždy nejméně půl hodiny bez přerušení a je třeba šetřit čas, považuje se cesta obecně za vhodnou příležitost k nakrmení se. Takže jakmile se všichni usadí, nastane po celém voze převeliké šustění a pak už se jen mísí různé vůně teplých a studených obědových balíčků…

Průměrné zpoždění (nakolik se tím chlubí japonské železnice), spočítané jako podíl celkového zpoždění v minutách lomeno počtem jízd, dělá 0,6 minuty na jízdu. Jel jsem asi šestkrát a věřím tomu. A vidět na hlavní trati Tókajdó odbavovat šinkanseny ve dvouminutových až tříminutových intervalech za sebou (Nagoja na Tokio – 14.29, 14.32, 14.34) je taky zážitek, to si holt prostoje moc nemůžou dovolit J

Když jsem jel do Macumota lokálním přímým expresem (a to tím, který stojí na méně zastávkách, jmenuje se SuperAzusa), vyšlo to časově přesně stejně, jako když jsem jel zpátky rychlíkem Šinano do Nagana a tam přestoupil na šinkansen, byť je to už podle mapy slušná zajížďka.

A věc, která mě dostala nejvíc - na šinkansen prší, jen když stojí. Za jízdy strhávají vzduchové proudnice kapky stranou. Jako opravdu J (Tedy neplatí to úplně pro střechu, odkud je slyšet klepkání deště, ale když se voda dostane k hraně střechy – má to oblé tvary – tak ji proud vzduchu vezme a v kapičkách odnese pryč, takže okna zůstanou za jízdy pořád suchá).  

 

A teď už jen drobnosti:

Xbox 360, jako výběhový model, který se z USA dováží k nám stejně jako sem a který u nás jen se štěstím a s vypětím všech sil seženete pod čtyři tisíce, tady mají za necelé dva a půl (dvanáct tisíc jenů a kousek). Úplně nová PS 4 stojí přesně 37.603 jeny – u nás tuším jedenáct tisíc. To je ten kapitalismus po našem. Ale hry jsou tady stejně drahé jako u nás, když nepočítám ty na počítač, ty tu nejsou vůbec.

Na vlastní oči jsem tady v prodejně viděl vystavenou hru, kterou jsem v teoretické rovině vždycky pokládal za jeden z vrcholů japonské úchylnosti. Už jsem zapomněl, jak se jmenuje (beztak měla název ve znacích, poznal jsem ji po obalu), ale v kůži středoškoláka se po oboustranném osiření musíte postarat o svých asi osm sestřiček a plnit jejich přání, aby byly spokojené a nic jim nechybělo. Zvláštní setkání J

 V počeštělé podobě to není na první pohled patrné, ale všimli jste si někdy, že dvě velká města Japonska se od sebe liší jen pořadím slabik? J (Tokio – Kjóto, japonsky se to vyslovuje „tókjó – kjótó“)

Vzhledem k tomu, že při svých na Evropana mizerných 177 cm potkám Japonce vyššího než já s bídou jednou denně, mě poněkud zarazila reklama obchodu s pánskými (černými) obleky a (bílými) košilemi v Nagoji, který se chlubil velikostmi od 165 cm do 185 cm. Že by prodávali extrémní velikosti? J

A nakonec nabytá zkušenost: když veškeré šatní vybavení pokoje spočívá ve dvou háčcích na zdi a jednom věšáku, nemám žádnou poličku, o skříni nemluvě a na zemi věci nemůžu nechávat kvůli každodennímu úklidu, dost nepohodlně se v tom žije, ale zase dokážu velmi rychle zabalit kufr na další štaci J