„One ticket to Tokyo, please.“
(Kill Bill)
Předem předešlu, že na rozdíl od
cesty minulé tahle byla slunečná a prostá jakéhokoliv nebezpečí. A víceméně i
událostí, takže tentokrát není moc o čem referovat.
Na mezinárodní letiště Singapore
– Chiangi mám opravdu smůlu, byl jsem tam podruhé a zase ospalý tak, že jsem
ani neměl náladu moc se dívat po okolí. Navíc si nemůžu pomoct, ale přišlo mi,
že všechno tam docela dlouho trvá, odbavení, pasové kontroly (nečekaně celkem tři,
počítaje v to i kratší pohovor se slečnou z imigrační policie, které
se asi nezdálo, že na fotce v pasu a mám knír a nemám brýle, a chtěla
vědět, jak se jmenuju a kolikrát jsem už byl v Singapuru a tak), takže při
standardních dvou hodinách před odletem jsem se v hale neměl ani pořádně
čas zastavit. Ale každopádně pokud ho porovnám s ostatními moderními
letišti, tak mi přijde jednoznačně prostornější a vzdušnější. Buď je opravdu
větší nebo je chytře vymyšlené, nevím. Bezpečnostní prohlídka se tady
mimochodem nedělá centrálně, ale až u bran, každá z nich má svoje dva
skenery a soupravu truhlíků na věci. Tomu říkám investice, na druhou stranu je
to asi jediná procedura, která tady dlouho netrvala.
Let mimochodem nebyl směrován do
Tokia, ale je to mezikontinentální trasa Singapur – Los Angeles
s mezipřistáním, takže jsem čekal něco velkého, a nezklamal jsem se,
dokonce jsem měl šanci letět podruhé v životě Airbusem A 380 (Poprvé to
bylo s Lufthansou Peking – Frankfurt). Je to čtyřmotorový dvoupalubní obr,
kam se nastupuje celkem třemi nástupními tunely a stejně to dlouho trvá. Tenhle
byl plný lidí, dokonce tak, že na mě už ani nezbylo místo u okna, seděl jsem
vlevo uprostřed (tady se sedí v řadách po deseti, 3-4-3, je to jak kino),
vlevo ode mě jakýsi nepříjemně vypadající Japonec, který většinu cesty prospal,
vpravo ode mne bílý pán váhou, postavou i hlavou neobyčejně silně připomínající
mrože, ale s velmi hezky srozumitelnou americkou angličtinou (ale žije
v Japonsku, vystupoval se mnou) a velmi příjemným vystupováním.
Let opět nadprůměrně pohodlný,
ostatně Singapore Airlines už jsem si zamiloval. Mimochodem, protože Japonci
jsou nacionalisti, až to občas hezké není, všechna palubní hlášení byla tentokrát
anglicky i japonsky a jedna z letušek byla Japonka, na výběr bylo
mezinárodní a japonské jídlo (vždycky jsou dvě) a tak. Jen nadstandardního
množství japonských filmů jsem byl ušetřen J Tak jsem si dal mezinárodní rybu
s česnekovým přelivem, šťouchaným bramborem a teplou zeleninou, prohlédl
si okýnkem byť z dálky shora moře (tenhle let nad pevninou prakticky
nevede), snědl obrovský pravý nanuk Magnum, který jsme dostávali jako dezert,
poslechl si do sluchátek hudbu šedesátých let, zhlédl film a celkově se cítil
naprosto jako v ráji. Přesně tak nějak jsem si tu dovču představoval, když
jsem na ni spořil J
Jak teď pořád lítám, začínám se
orientovat ve filmech. Obvykle si pouštím něco až o jídle, ale ne každý to tak
dělá a jak jsem tak viděl na obrazovky lidí před sebou (každý má v sedadle
před sebou vlastní malou obrazovku a z opěradla vám jde váš soukromý zvuk
do sluchátek – protože se to stroj od stroje liší levé/pravé, pokud nic
neslyšíte, jste připíchlí k sousedovi J
), od pohledu jsem identifikoval dva Hobity 2 a jednu Gravity J Já jsem
měl z toho, co mi přišlo lákavější, na výběr mezi depresivním příběhem
z doby Třetí říše „The Book Thief“, což jsem shledal nevhodným k mému
báječnému rozpoložení, oskarovým „12 let v řetězech“, což mi přišlo jako
prachobyčejná propaganda (později si to pouštěl někdo přede mnou a skutečně tam
pořád jenom bičovali otroky) a něčím, co už jsem viděl, takže jsem se poddal
blaženému stavu vypnutého mozku a pustil si Thora 2.
Hora Fudži se stále tyčí nad
mraky ve slunci a stále je stejně nádherná.
Nu a za šest a půl hodiny jsme
byli v Japonsku. Letiště Narita je hezké bez dalších přívlastků a těží ze
své polohy „blízko“ amerického kontinentu, takže se tady dá najít hromada
amerických spojů (obvykle domácí ANA a United Airlines), a k nim spousta
čínských a pak návazné spoje na JV Asii, jako je Manila, Bangkok a tak. Ale
viděl jsem na rozpisu i přímý let Qatar Airlines z Dauhá. Zkrátka
mezinárodní letiště, jak má v mých očích být.
Ten velký nápis „Pryč
s letištěm Narita!“ na soukromém pozemku už za ty roky místní sundali,
nebo jsme sedali na jinou ranvej nebo jsem seděl u jiného okna. Mám pocit, že
to poslední jmenované. Ale jinak letiště pořád stejné, i ty velké reklamní
plachty „Vítejte v Japonsku“ s rozkvetlými sakurami a hradem Himedži
v pozadí tu jsou (byť už to jsou jiné fotky). Bylo to jako vrátit se. Imigrační a celní prohlášení vzorně vyplněné,
termokamera sejmula, zda nemám horečku, na imigračním jsem si nechal vzít
otisky ukazováčků (mají je beztak už od minula) a udělat fotku bez brýlí,
uklonil se policistce a už jsem zase „dočasný návštěvník“ císařství.
Uraženo po zeměkouli: 33,33 %
Spotřebováno letenek: 25 %
Žádné komentáře:
Okomentovat