„Big In Japan“
(Alphaville)
Vrátit se po pěti letech někam,
kde se vám hrozně líbilo a kde jste si to užili naplno, sice není jako vrátit
se domů, ale docela dost se to vzájemně podobá. Až jsem žasnul, kolik si toho
vlastně pamatuju – ne jen, že jsem bez obtíží našel hotel, ale vybavil jsem si
i takové detaily, jako že poslední schodiště na stanici Tokio je třeba vynést
kufr nahoru pěšky a ta správná kolej je od konce schodiště napravo.
Jinak se tu v zásadě nic
nezměnilo, leda v detailech a to k lepšímu. Hotel je pořád stejný,
ale všichni recepční už hovoří anglicky (před lety to leda inzerovali a ne,
v Japonsku to není samozřejmostí). Pokojíky jsou pořád maličké, s neprůhlednými
okny do světlíků mezi budovami (takže je v nich stejně pořád tma a jediné zajímavé, co je k vidění, je
obloha) a koupelny ještě menší, zevnitř jednolitě plastové, takže neuvěřitelně
připomínají TOIky. Světle zelená linka metra Jamanote jezdí pořád stejně dokola
kolem celého města a i ten minimarket u hlavního východu z nádraží Ueno je
pořád stejný a pořád v něm mívají večer slevu na suši J I ten obchod u nádraží
na rohu, kde v zásadě nikdy nic neměli a omylem jsem si tam koupil to
velrybí maso, tam stále je a pořád v něm kromě instantních nudlových
polívek v zásadě nic nemají J
Třída Asakusa, u níž hotel leží, dostala nové lampy, daleko hezčí než původní
sodíkovky, a co je všeho nejlepší, že na ní vyrostla řada malých obchůdků typu
7/11, to znamená po pár kusech kde čeho včetně vody, sendvičů, toustového
chleba, rýžových koláčků, sladkých preclíků… takže už nemusím pro každou blbost osm minut na
nádraží a osm zpátky. Je jich tu asi pět a když si v 7/11 koupíte párek
v rohlíku (prodávají je tu nastudeno, jako bagety, zatavené
v igelitu), zdarma vám ho rozehřejí v mikrovlnce J Navíc, což je taky
bezvadné, jsou obchůdky doprovázeny řadou malých jídelniček s jídelními
automaty, mými nejoblíbenějšími, třikrát hurá! (Komu přijdu se svým nadšením pro
objednávání jídla ve stylu automatu na jízdenky MHD směšný, zajeďte si do
Pekingu, zkuste se najíst v bufetu, kde nejsou u nakreslených jídel ani
ceny, ani názvy v angličtině a prodavač rozumí jen čínsky, pak si porovnáme
preference J
). Nejbližší obchod je minutu ostré chůze od východu z hotelu, nejbližší
bufet s teplým jídlem je u Inaričó, takže asi tak dvě. Zase nezhubnu J Když jsme u těch
výhod, místní pošta dostala anglické popisky, což výrazně zlepšilo dostupnost
známek na pohledy J
, jen z toho zmizela ta napínavost.
Jediné, co mě poněkud rozladilo,
je přístup hotelu, který má v pokoji velkou ceduli, že za zde odložené
věci neručí a ať použijeme úschovní skříňku v přízemí; na té je malá cedule,
že za vložené věci neručí taky. Nevím, jestli je to změna, nebo to tu
měli už před lety, tenkrát veškeré moje cennosti byly pas, týdeník zdejších
železnic, foťák půjčený od našich a ekvivalent pěti tisíc korun, ze kterých
jsem tu asi čtyři utratil, takže jsem všechno pořád nosil s sebou a o
nějakou úschovu se nestaral.
I v jiných ohledech je Tokio
pořád stejně příjemné a stejně odlišné, jak ho pamatuju. Pořád se tu čte zprava
doleva shora dolů, takže pozorovat v metru lidi číst knížku nebo noviny je
zážitek sám o sobě. Pořád se tu nosí roušky přes obličej, pokud máte dojem, že
je to nutné (zatímco v Singapuru měli namísto roušek v umývárně
cedulku „mýdlo zabrání vaší chřipce stát se cizí chřipkou“ J ). Pořád tu platí, že
když oblek, tak vždy tmavý a jinou košili než bílou do něj chlap nevezme (od
ostatních se můžete lišit proužkem). Pořád je tu na nástupišti metra
nakresleno, kde budou dveře, a pořád se u těch čar spořádaně stojí fronty
(jedna vlevo, druhá vpravo od čáry, prostředkem budou ti uvnitř vystupovat),
aby bylo určeno, kdo bude nastupovat dřív a kdo si počká. Pořád si tady ve
špičce naplno uvědomíte, proč se tomu říká odborně „přepravní proudy“ J a na většině stanic
jsou na zemi nakreslené šipky a pruhy pro cestující v různých směrech (kdo
jde tam a kdo zpět). Pořád jste nejvyšší osoba v okolí až do chvíle, kdy
potkáte jiného turistu J
Mladé Japonky pořád nosí sukně nad kolena při patnácti nad nulou a větru, při
němž si přes rifle zapínám kabát - sukně tu sahá zásadně nad koleno, delší jsem
nikdy neviděl, komu je zima na nohy, vezme si kalhoty. Pokud vaše zaměstnání vyžaduje kostýmek, halenka podobně jako mužská košile vždy bílá a baloňáky existují jen ve třech barvách - béžové, tmavě modré a černé. Japonština zní pořád
stejně zpěvavě, tedy pokud zrovna někdo nemluví nahlas do telefonu. Pořád se tu
jí jenom hůlkami, srkají nudle rámen a potahuje nosem, protože smrkat na
veřejnosti je krajně neslušné.
Ale hlavně a ze všeho nejvíc, je
tu pořád ta stejná kombinace usměvavosti a respektu. Na jednu stranu mírná
úklona a úsměv jsou tu obvyklým projevem jakéhokoliv mezilidského jednání
zavánějícího zákaznickým vztahem (průvodčí ve vlaku). To, že úsměv nic nestojí
a mnohé dokáže, jsem se naučil právě tady. Na druhou stranu Japonci neobyčejně
respektují své i vaše soukromí a život obecně, takže základem pobytu tady je
prožít svůj kus života bez jakékoliv kolize s ostatními okolo a nijak se vzájemně
neovlivňovat. Život vedle sebe. Malé děti ve vlaku jsou vedeny k tomu, aby
nebyly hlučné a neobtěžovaly tak ostatní cestující (velmi příjemná úleva proti
ČR), je tu nepředstavitelné, že by se na vás Japonec vrhl a táhl vás do svého
obchodu (velmi příjemná úleva proti Thajsku), nebo se vás jen dotkl (pokud tomu
okolnosti typu natřískané metro nebrání, v sebevětším davu tady budou
všichni respektovat vaši intimní zónu, sice tak třicet centimetrů ale je to
příjemné, zejména v porovnání s Čínou). A na rozdíl od Číny tady na
vás nebudou dělat ksichty, že jste bílý a dovolil jste si jet metrem
s místními.
Zkrátka jestli stojíte o
kultivovanou dovolenou v exotické cizině, jeďte do Japonska J
Žádné komentáře:
Okomentovat