"Follow the storm, I've got to get out of here...
Follow the storm as you take to the sky...
Follow the storm now it's all so crystal clear,
Follow the storm as the storm begins to rise... "
(Blackmore’s Night)
Jak jsem se nadchnul
Singapurem, vlastně jsem pořádně ještě ani nestihl sepsat postřehy z cesty
sem. A že už to byla pamětihodná cesta sama o sobě, počínaje už tím, že jak je
Hulhalé malý ostrov, když mě vezli na letiště, museli jsme dát přednost letadlu
zleva J No vážně, protože silnice na Hulhumhale vede z letiště těsně před
začátkem ranveje (fakticky mezi mořským břehem a prvním naváděcím světlem) a turbulence
přistávajícího letadla by ohrožovaly vozidla, je na ní automatická závora a
semafor. Ten se rozsvítil červeně, závora spadla, naše dodávka zastavila a
sledovala zblízka přistávací manévr místní linky z Colomba. Když v pořádku
přistál, závora se zvedla a my jeli dál. Zážitek k nezaplacení J
Podstatně
míň nadšený jsem byl z faktu, že Maledivy taky nemají moc zájem o směnu
své měny, takže zpětně vám na letišti (podobně jako v Číně) vymění na cizí
valuty maximálně jen tolik, kolik vám vyměnili při příletu, a taky se vyžaduje původní
potvrzení. Protože jsem nechtěl sahat na dolarovou rezervu a vybral si peníze v bankomatu,
nemám potvrzení, takže mám smůlu a zůstalo mi asi dvanáct stovek našich korun v rufíjích.
No nic, buď jsem vás někoho nalákal k cestě sem, nebo to přinejhorším
prodám na Aukru.
Dál bych se měl
omluvit mezinárodnímu letišti v Malé, že jsem ho přirovnal k Mošnovu.
Je pravda, že příletová hala vypadá úplně stejně dřevěně, male a zchátrale, ale
za ní je ještě odletovka a to je kamarádi jiná káva. Samozřejmě Mnichov to není,
ale
pořád je to slušně velké letiště s docela dost cestujícími na něm a slušná
letecká křižovatka. Jen spolu s mým Singapurem současně odbavovali dva
další lety na východ – Kuala Lumpur (Malaysia Airlines) a Hongkong (Cathay
Pacific) – a dva na západ – Dubaj (Emirates) a Istanbul (Turkish Airlines). Na
výstupní pasové kontrole jsem čekal přes půl hodiny a to běžely čtyři přepážky
a pátá pro domácí. Na pasovém to podle toho mimochodem vypadalo, od tmavě
červených pasů Lidové Číny (všude plno) přes jejich tmavé bratrance Čínské
republiky a ostře červený indonéský pas (jsem to v životě dřív neviděl) až
po dva ošklivě spálené Dány ve vedlejší frontě a nevysokého pana Riveru přede mnou
s pyšným názvem pasu „Philippines“.
Mimochodem,
letadlo do Kuala Lumpur mělo hodinu a čtvrt zpoždění už ve chvíli, kdy my jsme
vyjížděli na ranvej, a dostalo se sotva k nastupování cestujících. Jestli
to takhle vedou Malajci standardně, není divu, že zašantročili Boeing i s cestujícími
J Zní to jako sranda,
ale myslím, že těch jejich pár Evropanů, co s námi stálo v odletové hale,
nám docela závidělo výběr přepravce.
Na
pasovce mimochodem přišel další šok. Muslimky obvykle nepracují, a pokud ano,
pak v civilu nebo sice v uniformě, ale stejně maximálně s civilním
šátkem (Turecko). Na Malé jsem poprvé viděl vojenský druh hidžábu. Ten
maledivské armády je tmavě olivově zelený se třemi zlatými proužky na lemu. Ach
J
Poslední
postřeh z odletu mám ten, že mě obsazení dalších přepážek poslali vyřídit
palubní vstupenku do Business Class sekce, kde mě odbavovala tak krásná mladá
místní dívka, že vypadala fakt jak oživlý reklamní plakát. Zlé jazyky by řekly,
že jsem na ni civěl tak, až jsem nevnímal, co mi říká, ale pravda je, že
mluvila hodně potichu a s přízvukem a bylo tam hlučno J Kufr měl mimochodem
22,4 kg, až mi zatrnulo. Zřejmě měli jinak nastavenou váhu, protože dovnitř
jsem dal oproti Istanbulu navíc jeden paperback a naopak Malé už neopustila
bábovka od tety a tvrdý sýr, což by mělo váhy ubrat.
Jo,
a v bezcelním prostoru měli úplně úžasné plyšové půlmetrové chobotnice,
ale kupte to, když nemáte kam to dát…
No
nic, k letu. Předešlu, že Singapore Airlines patří jednoznačně taky k vyšší
třídě aerolinek, takže opět dobrý doprovodný program, kovové příbory,
jídelníčky. Nechovali se ale vůbec snobsky, byli velmi příjemní (kapitán se nám
rozhlasem osobně omluvil za sedmiminutové zpoždění při odletu, ačkoliv za něho
mohl porouchaný stroj na nakládání zavazadel dole na ploše a tudíž to nebyla
jeho vina, ty čtyři místní, co stáli kolem nakladače a pokyvovali, dokud
nepřišel pátý a nenatlačil do letadla tu bednu ručně, jsem viděl z okýnka),
všem se dalo dobře rozumět anglicky a měli nejkrásnější letušky, co jsem kdy viděl
(příprava na Singapur, ale to jsem ještě nevěděl), takže ještě v letadle jsem
se zařekl, že se s nimi ještě někdy někam budu muset vypravit (nad rámec
Tokia, kam s nimi letím o sobotu později).
Let trval necelých šest hodin, zase jen hodné děti a vedle mě nikdo, zbaštil
jsem citronovaná kuřecí prsa s bramborovou kaší (protože na rybu jsem si
netroufl), měli dokonce i zákusek, zkoukl „Ender’s Game“ a mezitím a pak přišlo
to nejzajímavější na celém letu. Dvě bouře nad Indickým oceánem. Obě jsme
prolétávali a v první fázi to bylo úžasné divadlo, všechny ty blesky
křižující se mezi mraky tak co deset vteřin jeden. Vždycky jen zničehonic ostré světlo
podtrhující kontury mraků a absolutní ticho k tomu (v letadle není slyšet hrom).
Prostě lepší než video. Pak jsme letěli přímo skrz a ty blesky si mraky začaly
vyměňovat těsně okolo nás, nemluvě o tom, že mírné turbulence a v jednu chvíli
celý obří stroj propadl vzduchem asi o půl metru, takže už to taková legrace
nebyla. Nemůžu říct, že bych se opravdu bál, ale na druhou stranu jsem si
vrátil z papučí nohy zpátky do pevných bot, protože jsem si říkal, že po nouzovém
přistání na vodu poběžím k východu raději v nich.
Nu a protože mě máte všichni rádi a držíte mi palce, neudeřilo do nás a
jakmile jsme byli z nejhoršího venku, před námi se rozprostřela čistá
světle modrá obloha, pod námi s mořem mírumilovných bílých obláčků, a před námi nad těmi obláčky vyšlo
červenožluté slunce. Bylo to jako ve filmu a to opravdu, moc jímavý pohled.
Kapitán začal klesat, my si prohlédli velké transportní lodi v Singapurské
úžině, které z té výšky vypadaly ale vážně jako krabičky od sirek, a on to
jistou rukou posadil krásně na ranvej a bylo. Jak říkám, Singapore
Airlines, můj favorit.
Protože jsem díky bouřce a poměrné krátkosti letu vůbec nespal (a tady
už bylo sedm ráno), byl jsem celý ztuhlý a zpomalený a z mezinárodního letiště
Singapore – Chiangi si toho tolik nepamatuju, kromě toho, že je velké, patří k trendy
letištím 21. století a má moc hezkou příletovou imigrační halu, kterou jsem si
roztřesenou rukou hned i vyfotil. Ani jsem se nedíval, co kde lítá, ale soudě
dle toho, že kromě obligátních Číňanů ve frontě na pasovou kontrolu přede mnou
stály dvě znechuceně se tvářící muslimky s tmavě zelenými pasy Islamic Republic
of Pakistan a ve frontě vedle nazrzlá paní s černomodrým pasem Nového
Zélandu, potvrdil jsem si, že je tu taky rušno. Pasová kontrola byla prima,
postavil jsem se věren své povaze do jediné fronty vedoucí k příjemné mladé
policistce, což se potvrdilo, dokonce se mě zeptala, jestli se to rodné jméno
nečte náhodou „Luděk“, což jsem jí potvrdil, usmáli jsme se na sebe, popřáli si
příjemný den a pobyt a bum, najednou můžu být třicet dnů v Republice Singapur
jako turista. Akorát se takhle bavila s každým, takže jí to šlo třikrát
pomaleji než ostatním frontám, dostával jsem se k ní asi 3/4 hodiny a zmeškal jsem kvůli
tomu vyzvednutí kufru J, ale nelituju.
Kufr mimochodem nikdo neukradl, dali mi jej jen citlivě mimo pás, aby
chudák nejezdil pořád dookola, a tak tam stál a tiše čekal v doprovodu čtyř
dalších s podobnými osudy. Přemýšlím, jestli by ho potkal stejný osud i na
Ruzyni, ale nemám odvahu to otestovat.
Pak jsem ještě chvilku byl na vážkách na celnici, protože v Singapuru
kromě notoricky známého zákazu dovozu žvýkaček je nutné na celnici hlásit dovoz
léčiv (kterých mám v kufru pytlík), ale zjevně neměli chuť se mnou
diskutovat nad kufrem obaleným do fólie, tak mi jen ukázali, ať nic neřeším a
jdu, a od té doby jsem tady.
Doposud průběh cesty:
Uraženo po zeměkouli: 20,84 %
Spotřebováno letenek: 18,75%
Žádné komentáře:
Okomentovat