Zcela jasno, polojasno až oblačno, místy zataženo s přívalovými dešti

(Jako už dřív, na téhle stránce se budou objevovat postupně drobné postřehy tak dlouho, dokud bude co psát a neopustím Singapur, proto stojí za to kouknout se na ni případně víckrát.)


"It's raining again..."
(Supertramp)

 Vážně uvažuju o tom, že budu chtít na svých cestách vždycky pokoj bez okna. Úplně skvěle se mi v něm totiž spí. Když zhasnu, nastane skoro úplná tma, rozptylovaná jen paprskem světla zpod dveří, kde není práh. Problém není v tom usnout, problém je přesvědčit se, že už je půl desáté ráno a je třeba zase rozsvítit J Přes den tu buď nejsem, nebo beztak civím do notebooku, takže mi to okno vážně nechybí.

Singapur je asi první město, kde se moc nevyplatí hledat supermarket a dělat si studené večeře. Jak jsem zjistil po objevení prvního, s toustovým chlebem a něčím k němu se cenově dostanu s jedinou výjimkou někam mezi 5 až 8 S$. To už si můžu za 8 S$ koupit v každém obchůdku 7/11 dva předem připravené sendviče a nemusím nic shánět po marketech. Nehledě na to, že v Čínské čtvrti se za 8 doláčů najím ve slušné jídelně teplého jídla.

Zdejší metro je podobné většině západních moderních současných jako vejce vejci, ale přesto má jednu zvláštnost – jak se tady žije ekologicky, zdejší jednorázové lístky jsou ze stejného lakovaného papíru jako jinde, jen jsou opětovně dobíjecí. Postavené je to celkem rozumně tak, že ekologie je na vás, můžete pro projití výchozím turniketem lístek vyhodit, automat se vás pokaždé zeptá, jestli chcete vytisknout nový nebo použít starý. Když použijete tentýž lístek třikrát (tedy na dvě dobití), dopravní podnik vám vrátí 10 centů, který stálo jeho vytištění, a když pojedete šestkrát, dají vám dalších deset centů za ušetřený papír ze svého. Lístek na metro přitom stojí podle stanic něco přes dolar, obvykle dolar a půl. Ten první desetník mi fakt vrátili J (Edit: ten druhý mi dali též.)

Mimochodem, ke kupní síle – spousta obchodů tady hledá zaměstnance inzeráty ve vchodu, včetně nabízené odměny, takže jsem se dopočetl, že to, čemu se v ČR říká průměrná mzda (a nemá to 2/3 zaměstnaných), tady bere prodavačka nudlí v lepším stánku. Na druhou stranu možnost toho, že nepřijdete do práce, protože jste nemocní nebo prostě nemůžete, se tady zjevně inzeruje jako „nadstandard z dobroty zaměstnavatele“ a běžně se tu pracuje od čtrnácti let. Když jsem dneska v bankovní čtvrti viděl kravaťáky v perfektních oblecích, ladících košilích a s deštníčky sunout se na oběd, a když si vezmu, že asijská pracovní kultura moc nezná slovo „přesčas“, tak žít bych tu chtěl, ale pracovat ne.

Co se týká oblečení a jeho neřešení, platí jedna výjimka a tou je večerní procházka za zábavou. Je jedno, že zákeřně přestalo foukat, vlhkost zrovna vylezla na 85% a ve většině oblečení se cítíte jako použité lízátko, vezmete si lehkou rozhalenou košili a kalhoty po kotníky a jdete. Je to sociální událost a nohy nad kolena prostě můžou mít odhalené jenom ženské. Tečka. Když to nedodržíte, nikdo vám nic neřekne, ale budou si myslet, že jste transvestita J

Přesně deset dnů mi trvalo, než jsem si navykl automaticky chodit vlevo (na Maledivách, tady i v Japonsku, kam mířím příště, se tak i jezdí), včetně toho stát na eskalátoru vždycky u levého kraje.

Výtah v mém hotelu – Otis, mimochodem – nese nenápadnou cedulku „Max. 13 pers., 855 kg.“ Asie J

Přemýšlel jsem, z čeho můžou být místní docela často přinachlazení, když mají tak příjemné podnebí. Po včerejším bloumání po obchodech na Orchard Street jsem to ani ne tak pochopil, jako se připonachladil taky. To jsou ty opakované přechody z vlhkých sedmadvaceti do suchých osmnácti klimatizace.

Největší nákupní centrum na Orchard Road je Orchard Ion se svými sedmi nadzemními a čtyřmi podzemními patry, které mají každé jinak nepravidelný tvar (podzemní prorostly pod sousední ulice a velkou křižovatku, spojily se s podzemím sousedních obchodů a obsadily stanici metra Orchard, která teď ústí přímo do obchoďáku), eskalátory na nepravidelných místech a obvykle vedoucí ob jedno patro. Klidně přiznám, že jsem se tam ztratil, pokud tedy „ztratit“ definujeme tak, že jsem momentálně nevěděl, kudy se dostanu ven. Mají tam naštěstí všude šipky a navíc jsem během bloudění našel někde v mínus druhém patře náhodou velkou kancelář JTB, kde bych si býval musel koupit Japan Rail Pass, kdyby nebyla vyšla  ta Praha J

K nakupování pro našince nic, zase jen luxus a žádné knihkupectví. V horních patrech dokonce obchody (Hugo Boss) kde stojí u vchodu samostatná ochranka v dokonale padnoucím obleku a od pohledu tam v kraťasech nemáte ani vstupovat. Ale v mínus čtvrtém pod křižovatkou prodávají v takovém mrňavém obchůdku maso na špejli po čínském způsobu, dolar něco za kus, podle druhu (jsem si jist, že tady to psi nejsou). Dal jsem si dvě vepřové (kuřat jsem přejezený a na obalované krabí klepeto jsem se necítil J) a můžu doporučit, marináda lahodná.

Ta jezdící schodiště ob patro, vedoucí obvykle středem nějaké velké prostory (obchodní dům, stanice metra) jsou vůbec místní specialita. Na stanici metra Dhoby Ghaut jsem se u východu na Singapore Plaza vozil mezi přízemím a mínus dvojkou třikrát tam a zpátky (po minutě) než jsem zpozoroval malý pomocný eskalátor do mínus jedničky schovaný za řadou butiků. A když si to tak na eskalátoru šinu v obchodním domě ze šestého do čtvrtého patra prostředkem, okolo a pode mnou nic než prázdnota, protože většina velkých center má obchody soustředěné jako balkóny v divadle okolo vnějších stěn, mojí akrofobii to nedělá ale vůbec dobře J

Singapur má stanice metra blízko u sebe a mezi nimi nákupních center jak naseto a v každé stanici metra a v jednom každém patře jednoho každého nákupního centra je záchod zdarma. Naši by to tu milovali J

Místní jsou jinak experti na kreativní oficiální cedule. Nejlepší mi přišla ta z dětského hřiště na Marině. Ačkoliv je to celé na dlažbě mezi domy, prostor pro personál je vymezený nalepovací páskou na zemi se seriozně se tvářícím textem: „Nevstupovat, krokodýli koušou.“ J Na pláži Sentosy jsem zase našel cedulku: „Nenoste po soumraku sluneční brýle. Nedělejte frajery.“ (orig. „Don’t act cool.“)

Po půldni pod širým nebem a zářícím sluncem jsem byl tak rád, že po obědě přišla tradiční bouře s přívalovým deštěm, až jsem se nechal promočit skrz na skrz.