Ta druhá Čína

„The Other Boleyn Girl“

- název filmu -

Tajpej na první pohled připomíná hodně Šanghaj. Široké třídy, mezi každým chodníkem a silnicí ještě pruh pro cyklisty. Chodníky od cest pro auta oddělené alejemi stromů s umělým osvětlením nad silnicí, takže chodník je večer ve tmě, trochu vlhčeji než u nás, teplo, palmy, Šanghaj jako vyšitá.

Taky první dojem ze země na letišti Taojuan (dodnes běžně známém jako Čankajškovo) je typicky čínský. Jak už to tak po příletu bývá, potřeboval jsem místní peníze na dopravu. Udělal jsem si okružní cestu s kufrem po příletové hale a nalezl tři možnosti – bankovní bankomat, poštovní bankomat a směnárnu, kupodivu s rozumným kurzem. První možnost jsem vyloučil, jakmile jsem na displeji uviděl dvojjazyčnou hlášku „mimo provoz“. Druhá vypadala slibněji, bankomat komunikoval anglicky a dokonce mi vytiskl potvrzení o výplatě peněz (v čínštině), jen mi žádné nevyplatil a omezil se na sdělení „transakce přerušena, nelze pokračovat“, následované sdělením „Jsme rádi, že používáte naše služby, jak vám můžeme pomoci?“ (naštěstí mi nic nestrhli z účtu, takže dobrý). Poslední možnost se naštěstí ukázala jako průchodná, zkusmo jsem vyměnil zbývající wony, abych si to ověřil, díky čemuž jsem zjistil, že směnárna si bere na poplatku 15% z každé transakce. Tomu říkám vývar po čínsku J

Problém s bankomatem jsem mimochodem pochopil později, po dalších deseti minutách boje s bankomaty na železniční stanici. Málo se ví, že v Japonsku vám bankomat vyplatí peníze z mezinárodní katy jen tehdy, pokud byla vydána japonskou bankou (takže ty svoje si můžete strčit do ucha; existuje jedna výjimka, ale už jsem zapomněl jaká). Tady je to podobné, buď musíte mít tchajwanskou kartu nebo VISU, u jiných vydavatelů karet se zahraniční verzí pohoříte. Každopádně, i tady existuje výjimka, aneb miluju HSBC J (Vůbec, jestli něčemu v zahraničí věřím, že je spolehlivé, jsou to HSBC a CitiBank, nikdy nezklamaly).

Ale zpět k příjezdu do země. Tajpej-Taojuan je kromě Ruzyně jediné letiště hlavního města, které nemá rozumné spojení MHD s centrem. Do Taojuanu sice jezdí z Tajpeje místní varianta šinkansenu, ovšem nikoliv na letiště, takže je třeba napřed zapadnout za třicet místních dolarů do autobusu č. 705 a tím se nechat dovézt na nádraží, kde si kupujete další jízdenku jako na každý jiný spoj. Na letišti ten proces není nijak popsaný – je tam jen cedulka „ve vlastním zájmu používejte výhradně oficiálně licencované taxíky“, ach J - takže jsem byl celkem rád, že poctivě dělám domácí úkoly a před každým letem si hledám a fixuju do paměti, jak se dostanu z letiště na hotel. Na nádraží sice taky není nic (anglicky) popsané, ale mají tu informační stánek s anglicky mluvícím příjemným personálem. Každopádně poté, co jsem získal jízdenku, dojel na Nádraží Tajpej – šinkanseny tady vypadají omšeleji a běžně se v nich stojí, na druhou stranu jsou tu tak desetkrát lacinější než v Japonsku – zvládl systém místního metra ve špičce a došel do hotelu, byl jsem docela vyšťavený.

Metro tu má naštěstí jen asi čtyři podstatné linky a celkem jednoduchý užívací systém, jehož jediná zrada je v tom, že automat vám nespočte cenu jízdenky, musíte se podívat sami na mapku nahoře, kam jedete a kolik vás to bude stát (jízdné podle vzdálenosti). Do automatu se zadává už přímo cena a počet požadovaných lístků. Taky tady šli v ekologii ještě o kus dál a namísto lakovaného papíru vydávají žetony, podobné těm v ruletě nebo pokeru. V první chvíli jsem byl mírně vyjevený J, pak jsem pochopil, že je v nich mikročip a stačí je přitisknout na turniket. Při východu z placeného prostoru se už nepřikládají, ale přímo vhazují do turniketu, aby vás to pustilo ven, takže je dopravní podnik může používat pořád dokola. Je to možná lepší než lakovaný papír, slabinu vidím v tom, že při nízkých cenách jízdného jeden hodlám neprojet a odvézt si na památku a nebudu zdaleka jediný J

Povšiml jsem si kromě toho zajímavé úměry. V Pekingu se lidé v metru chovají velmi často jako dobytek a lístek stojí jednotně 6 korun. V Šanghaji je metro lepší (byť pořád nepříliš příjemné) a lístek vyjde jednotně na 9 korun. V Tajpeji je metro v pohodě (ačkoliv pořád se tu na intimní zónu tolik nehraje) a lístek stojí 14 korun a víc. Pak že je slušnost zadarmo J

Chodí se tady taky vpravo, začínám si zase zvykat. Podobně jako v ČLR se tu cyklista považuje za chodce a motorkář za cyklistu, pokud je to pro ně na křižovatce výhodnější, ale naopak nikdo tu nevjíždí do křižovatky na červenou. Chodci chodí na červenou asi stejně, jako u nás J

Budu muset přestat do saka nosit košili a vrátit se k tričkům. Tričko je odznakem turisty, místní by si ho k saku nevzali. Když mám na sobě košili, dvakrát mě místní považovali za Číňana, jednou se mě ptali, jestli jsem Japonec. Hm J

Zjistil jsem, že nedokážu v mluvené podobě odlišit čínštinu od korejštiny. Buď jsou si opravdu tak podobné, nebo mi chybí znalost rozlišovacích znaků. Japonštinu poznám bez problémů, co chvíli se v ní objeví koncovky „-sen“, „-imas“ nebo „desu ka?“.

Fascinující drobnost. Knihy v čínštině leží v knihkupectví obvykle hřbety doprava J

Knihkupectví Eslite, čtenářův ráj. Tedy ne že by předcházející navštívená velká knihkupectví jako Kinokuniya-Takashimaya v Singapuru nebo Marunouzen-Marunouchi v Tokiu nebyla báječnými místy pro knihofily, ale Eslite tady v Tajpeji je něco jako Barnes & Noble v New Yorku (kde je mi už teď jasné, že nechám na závěr cesty hromadu fufníků). Nemají tady sekci cizojazyčné literatury, anglické knihy jsou podle témat řazené vedle čínských, zato tady mají kromě klimatizace a reproduktorů s tiše puštěnou smyčcovou vážnou hudbou (včera jsem identifikoval Mozarta) hromadu sedaček a křesílek, aby se člověku hezky četlo. Na koho nevyjde sedačka, sedí na zemi, tak, aby nepřekážel. Knihy jsou buď zatavené do igelitu – jen k prodeji – nebo ne, což znamená volné čtení. Jak dlouho chcete, otevřeno od deseti dopoledne do dvou do rána. Jsou tu toalety a na každém patře alespoň jedna kavárna s croissanty a kávou, aby vás nevyhnal hlad. V oddělení soudobé politiky a filozofie je kromě židlí dokonce šest stolů s lampičkami, abyste si mohli z knížek pohodlně udělat výpisky! Fakt, nekecám J

Do pobočky Xin Yi jezdím každý večer v průměru na hodinu, už mám přečtenou čtvrtinu z Catching Fire a jeden a půl čísla týdeníku The Economist J Soudě dle stavu rozbaleného výtisku CF nejsem zdaleka jediný, kdo to tu četl nebo čte J

 

(Edit: A samozřejmě to funguje. Protože jsem tam té knížky učetl skoro půlku, a protože každého sedmého v měsíci mají akci, v níž při nákupu dvou anglických knih vám cenu celého nákupu sníží na 77%, a protože celkem chci koupit právě dva další díly Hunger Games, místo čtyř stovek u Bookdepository v Londýně jsem utratil tři stovky u nich. Akorát nevím, jak se teď vejdu s kufrem do třiadvaceti kil J)

 

Jestli se chcete cítit jako dolaroví pracháči, je Tajpej to pravé místo pro vás. Platí se tu po vzoru Ameriky dolarem a přepočtem přes světové měny se dá dojít ke kursu dolar a půl za českou korunu J

Krom toho je Tajpej další město, kde se nevyplatí organizovat večeře po vlastní ose. Čokoláda stojí padesát dolarů, párky podobně, balík toustového chleba pětadvacet, hotový sendvič s vepřovým nebo krabím salátem nebo kuřetem terijaki od pětadvaceti do pětatřiceti.

Dnes jsem v metru viděl dva naučné filmečky. Z prvního jsem se dozvěděl, že v případě zemětřesení se mám uchýlit k nejbližší zdi, čapnout si a chránit si něčím hlavu dokud nepřijde zaměstnanec se svítícím kuželem v ruce a neukáže nám, kudy utíkat pryč. Z druhého, že fotit tajně mobilem, co má dívka na eskalátoru nade mnou pod minisukní, je fuj. Jsem se zase něco dozvěděl o zdejším životě J

Návštěvou v obchodě s elektronikou – taky tady mají jeden specializovaný obchodní dům, jmenuje se Guang Hua Digital Plaza a v porovnání se Soulem je podstatně ošklivější, ale lépe dostupný a vybavený – jsem zjistil, že cenovky u zboží jsou tady asi stejně vzácné jako tam J Ale z toho mála, co jsem našel, jsou tu počítačové hry dokonce dražší u nás (Mass Effect Trilogy na PC za tisícovku, u nás za sedm set), monitory asi stejně. Počítače nevím, mobilní telefony taky ne, ale u těch podle nabídek telefonních operátorů ve výlohách soudím, že naopak vyjdou líp.

Zase jedno pondělí, v němž osud nestál na mé straně. Pršelo a vojenské muzeum – s hezkým rozborem čínské občanské války, na který jsem se docela hodně těšil – které bylo přesně pro ten případ v plánu, vyvěsilo na svých internetových stránkách nenápadnou noticku, že je od 1.4. na čtvrt roku zavřené kvůli rekonstrukci. Národní muzeum odvezlo nejlákavější památky na turné po Japonsku. Po delším pátrání na Netu jsem uzavřel, že Konfuciánský chrám vzdělanosti vypadá jako památka, kterou stojí za to navštívit i v dešti.  Mají internetové stránky jen v čínštině a v pondělky zavřeno, což jsem zjistil až na místě. I to patří k Asii, jak ji mám rád J

Dva postřehy o výtazích, které jsem seznal při návštěvě mrakodrapu Taipei 101. Pokud jste ve velké stavbě narazili na výtah, který stojí jen v sudých nebo lichých patrech (ještě se mi to nestalo, ale vím, že existují), tak to má jednoduchý důvod – je dvoukabinový. Jsou to ve skutečnosti dvě výtahové kabiny na sobě, které reagují na tentýž ovladač J Jednoduché a geniální řešení, které údajně dokáže ušetřit až přes 30% výtahových šachet. Což už třeba v případě tohohle mrakodrapu, který je v zásadě plný kancelářských prostor s celkovou kapacitou 10 tisíc zaměstnanců, něco znamená.

Jo a hlavní turistický výtah Taipei 101, spojující páté patro s osmdesátým devátým, kde je vyhlídková observatoř, je nejrychlejší na světě. Stavěla ho Toshiba Electric a dosahuje rychlosti 1010 metrů za minutu, cestu nahoru urazí za 37 vteřin. Moc jsem si to užil, ale nechoďte sem po jídle J Protože nejsem zdaleka jediný s tímhle problémem, dolů se jezdí pomaleji, jen deseti metry za sekundu. Když máte zastavit v prvním sklepě, brzdit to začíná v pátém J   

Na observatoři jsem byl zase konfrontován s výpravami čínských důchodců, naštěstí jsem si obešel a nafotil všechno zajímavé dřív, než dorazili. Bylo to jako obvykle, cpali se jeden přes druhého i přes všechny ostatní a pořád ječeli, akorát plivat na podlahu se neodvážili J Ve frontě na zpáteční výtah se vzájemně předbíhala asi jen třetina přítomných – masově tohle dělají jen Číňané a Češi – takže pořád ještě dobrý.

Na druhou stranu, hnedle vedle mrakodrapu se něco staví, možná další výškáč, těžko říct. Zatím jsou ve fázi betonování hlubokých základů. Pozoroval jsem je při práci možná čtvrt hodiny, bylo tam asi tak čtyřicet dělníků v přilbách a bezpečnostních vestách, někteří betonovali, někteří svařovali železné konstrukce, někteří pomocí bagru prohlubovali jámy pro betonování. Dva borci si ukazovali něco v papírech, ostatní pracovali. Nikdo nestál, tím spíš že by se opíral o lopatu, kouřil, seděl a svačil nebo něco takového, jak je zvykem na našich stavbách. Za tu čtvrt hodinu na betonovací místo přede mnou přijela tři auta s betonem, najížděla jedno za druhým. Myslím, že někde tady je ten důvod, proč my se jezdíme dívat k nim na moderní města a oni k nám na starou architekturu.

 

K jídlu tady používají omyvatelné umělohmotné hůlky, na které jsem zvyklý, takže se mi tu dobře jídá. Ale řeknu vám – kousky kuřete nebo zeleniny sníst hůlkami je brnkačka, rýže je jen o trochu těžší, nudle chtějí ještě o kousínek více cviku, ale čerstvé volské oko hůlkami, to je maturita! J

Zkušenost platná kromě Japonska v celé Dálné Asii, od Singapuru po Soul: když se chcete najíst, najděte obchodní centrum a jděte do nejnižšího sklepa nad podzemním parkovištěm. Bývá zvykem soustředit ne-luxusní restaurace a obchody s jídlem tam a říkat tomu „jídelní prostranství“ („food court“). Na Tchaj-wanu jsou tyhle restaurace dookola a uprostřed se pak sedí společně u stolů na židlích, ať jste nakoupili kdekoliv. Funguje tu služba, která odnáší použité nádobí, takže přinesete, najíte se a odejdete.  Výdej jídla v bufetech je organizován pokročileji než u nás („kachna, zelí!“), po zaplacení dostanete plastovou plochou věc s číslem a jdete si sednout. Když je jídlo hotové, začne věc blikat červeně, bzučet a vibrovat a tím vás upozorní. Vrátíte věc, dostanete tácek s jídlem (v některých podnicích je na tácku dřevěné pouzdro a v něm rozžhavený plech s bublajícím jídlem, které se právě před vašima očima dodělává, to si nést ke stolu je taky lahůdka) a jdete.

A pro změnu specifikum zdejší – místní mají jiný letopočet, počítají totiž od vzniku republiky (1911 p. K.). Ve styku s cizinou z praktických důvodů používají evropský letopočet, ale třeba na účtenkách z obchodu a na některých veřejných oznámeních (dokdy je zavřený chrám atd.) mají tchaj-wanský. Naštěstí mají stejný kalendář jako my, takže den mého odletu byl 10. duben 103.

Jo a na letiště se jde dostat autobusem, pokud si troufnete na místní příměstskou linku. Ta s mnoha zastávkami má číslo 1816, ta zajímavější expresní číslo 1819. Cesta trvá asi hodinu klimatizovaným autobusem, odjíždí se z terminálu na hlavním nádraží a tímhle směrem je poměrně slušně anglicky popsaná. Na letišti ne J

A na závěr Tchaj-wanu ještě jednu dva a půl tisíce let starou moudrost.
„Mistře, jaký má být správný vladař?“
„Musí vládnout odhodlaně a lidé to poznají a poddají se mu. Musí jim zajistit ochranu, jídlo a důvěru v sebe.“
„A kdyby jim něco z toho zajistit nemohl, čeho by mohl pozbýt?“
„Ochrany.“
„A kdyby ze zbývajících dvou jedno nemohl zajistit, pak co by to bylo?“
„Jídlo. Neboť odedávna platí, že smrt je na konci každého lidského života. Ale kde není důvěra lidu ve vladaře, stát se neudrží.“ (dosl. „there’s no standing for a state.“)
Je to volně podle Konfucia. Ach.