Babí léto v Sydney

Jižní polokoule znamená kromě jiného, že je tady sice duben, ale to znamená nadcházející podzim. Listy žloutnou, opadávají a noci začínají být chladné.

Přiletěl jsem moc brzo, takže jsem ještě neměl připravený pokoj, šel jsem si proto s notebookem sednout na lavičku v tomhle parku…

 

 … trochu jsem si zdříml a když jsem se probudil, kus ode mě se klidně procházelo tohle J

 

 Mimochodem, parky jsou jich plné, umí létat, jsou oprsklí jak lázeňské veverky, klidně projdou dvacet čísel od vás, aby mohli zarazit zobák do humusu J Jedí mimochodem velmi legračně, chytí jídlo koncem zobáku a pak si ho trhem nadhodí a polknou.

 

Takhle vypadá město od čtvrti King’s Cross, kde bydlím, při západu slunce.

 

A anglický původ osadníků se nezapře.

 

Katedrála svaté Marie, sídlo arcibiskupa Sydney. Stavěli ji od roku 1868 do roku 2000, kdy z příspěvku australské vlády dostavěli věže. Můj mobil bohužel špatně fotí proti obloze.

 

(Fotky zevnitř nebudou, je to tam hezké, ale nesmí se tam fotit.)

Na tuhle fotku jsem nenápadně dostal spoustu věcí, které se mi líbí – palmy, vysoké domy, zdejší  oficiální architekturu z pískovce a železniční most J

 

Veve by to tu milovala od pohledu. Návštěvníci parku jsou nabádáni, aby chodili po trávě, objímali stromy a mluvili s ptáčky J

 

No není to čirá roztaženost, mít bazén v přístavu? J

Já vím, že to fotí každý, ale musel jsem se přidat J

 

 

Na opačnou stranu: těžká výsadková loď „Tobruk“ a raketová fregata „Newcastle“ (třída Adelaide) na rejdě válečného přístavu.

 

 

Byla jednou jedna paní MacQuarie a ta se ráda procházela po zahradách na pobřeží jedné ze zátok Sydney, sedávala tam a koukávala na moře.  A protože její muž byl náhodou guvernérem státu, najal dělníky, a ti pro ni udělali cestu kolem zátoky a na jejím konci vytesali do útesu pohodlné sedátko. Fotí se odtud mimochodem nejlíp Opera.

 

Sydney má naprosto úžasnou Královskou botanickou zahradu, kde jsem strávil, ač normálně na kytičky nejsem, spoustu hodin procházením a posedáváním.

 

 

Tohle je Strom dračí krve, Dracaena draco, zasazený jako jeden z prvních stromů téhle zahrady někdy v letech 1860-1865 a momentálně doyen zdejšího rostlinstva J

 

Tohle je eukalyptus.

 

A tohle místní fíkovník. Je to děsná bestie, začíná růst jako semenáček v koruně jiného stromu, pak spustí kořeny, uškrtí jimi hostitele a roste na jeho místě. Jeho kořeny jsou velmi tvrdé, husté, do dálky sahající, nepoddajné a efektivně ničící všechno, nač narazí; s obzvláštní chutí likvidují chodníky a potrubí J Vyfocený exemplář je mírně nadprůměrný, viděl jsem tu i větší.

Odhlédnuto od rostlinstva, třeba ptáci jsou tady vážně docela odlišní. Zatímco celá Dálná Asie je promořená vrabci a občas by se našel i holub, tady v sadech pípá tohle:

  

To není zámeček z pohádky, to je prosím konzervatoř J Bývalé neogotické ubytovny guvernérova služebnictva…

 

…a tohle už ubytování samotného guvernéra Nového Jižního Walesu, zvané jednoduše Vládní dům. Veřejnosti je přístupná část přízemí s halou, reprezentačními prostory a pracovnou guvernéra, ale jen o víkendech a poslední prohlídka je mezi druhou a třetí odpoledne. Vypadá to tam jako u nás na zámku, hlavně jídelna je hodně hezká, ale uvnitř se nesmí fotit ani na nic sahat. Vstup je zdarma, ale jen ve skupinách s průvodcem a abyste dostali ten lístek zdarma, musíte se identifikovat ostraze a ta si vás zapíše včetně čísla dokladu. Celou dobu jste pak kromě průvodce provázeni mlčenlivým mladým mužem, který se sice příjemně usmívá, ale má padnoucí oblek včetně vesty a nezaměnitelný výzor člověka, jenž „pracuje pro ministerského předsedu“, jak se tady říká agentům kontrarozvědky.

 

Tradiční fotka, aby nevznikly pochybnosti J

 

Cítíte taky ten hříšně dokonalý poklid slunečné Velikonoční neděle u moře? To jednolitě zelené na druhé straně zátoky je mimochodem ZOO Taronga.

 

Carnival Spirit, zámořský cestovní hotel o dvanácti palubách pro víc než dva a půl tisíce cestujících. Vím, že na dnešní poměry už je to zastaralá a malá výletní loď, ale stejně se to se nevidí každý den (a den poté už tam taky nekotvil J ).

 

Nábřeží od vody.

 

Nákupní pasáž Strand, založena 1881 a nikdy nemodernizovaná. Jedna ze známých památek Sydney, když si odmyslíte ostatní lidi v moderním oblečení, vypadá to uvnitř opravdu, jako by se zastavil čas. Ale špatně se tam fotí.

 

Něco naopak zcela nepamátečného. Ale na to, že je prachobyčejný panelák, vůbec nevypadá špatně.

 

Opera, Opera, Opera… do detailů se rozepisuju jinde J Mimochodem, ač tak na všech fotkách vypadá, není bílá, střídají se v ní bílé a krémové oblasti. Kdyby ji udělali celou bílou, v ostrém australském slunci by se blyštěla tak, že by se na ni špatně dívalo J Povrch je z glazovaných betonových plochých čtyřúhelníků a protože si s tím opravdu vyhráli, jen vymyslet příslušný materiál glazury trvalo tři roky. Zato ji od sedmdesátých let nikdy nemuseli čistit, materiálu stačí déšť.

 

 

Střed města a Viktoriina budova. Je tak velká a náměstíčko před ní tak malé, že se mi nevešla do záběru najednou, ale je hodně impresivní. Kam se hrabě místní radnice.

(Edit: Není to Viktoriina budova, ta je o kousíček víc nahoru po George Street, fotka je na blogu o kus níž; tohle je jen hlavní pošta J Kam se hrabe radnice J )

 

 

Další památka, poutač Coca-Coly na King’s Cross. Před deseti lety jedno z nejnebezpečnějších míst v Austrálii (pokud se bavíme o městských nebezpečích), kam přijít v noci pro turistu znamenalo si koledovat si o loupež s pořádnou nakládačkou nebo skupinové znásilnění, podle pohlaví a štěstí. Před pěti lety už to nebylo zdaleka tak nebezpečné, ale pod poutačem stávali jen distributoři drog, pasáci a prostitutky. Zhruba tehdy se z toho stala turistická atrakce. Dneska je pod poutačem supermarket Coles a po setmění v sedm večer tu najdete tak akorát turisty a lidi, co si z něj nesou cestou z práce domů nákup; zašlou slávu tu připomínají  leda tři velké veřejné domy u stanice metra (na rozdíl od Singapuru, kde je výměna sexu za peníze dovolená, v Novém Jižním Walesu je prostituce přímo zákonné povolání). Sto metrů odtud mimochodem bydlím J

 

(Edit: Byl jsem tam i v sobotu o půl jedenácté v noci, očíhnout atmosféru, pod poutačem pořád nikdo J a zbytek je o něco tvrdší verze Stodolní. Dívky odvážněji oblečené i nalíčené, hoši od pohledu drsnější než u nás, před každým klubem dva metr devadesát ramenatí vyhazovači, policejní hlídka v neprůstřelných vestách, na Dalinghurst Road pár pouličních prostitutek. Klubová atmosféra jinak zjevně výborná. Jako všude v takových místech - necivte, nefoťte, nemějte poznámky, neobhlížejte zboží, když nechcete nakupovat, a nevím, čeho byste se měli bát.)

Radnice.

 

 

A teď nějaké ty fotky ze ZOO Taronga. Začneme koalou, není jej těžké vyfotit, jen na tom stromě najít J

 

Další chlouba místní fauny. Nevím, jak se to jmenuje, pracovně tomu říkám „ježura“, ale možná je to dikobraz. Každopádně jsou ohromně roztomilí J

 

Tenhle další roztomilouš se na první pohled nesmyslně jmenuje „tasmánský čert“. V doprovodné expozici jsem se dočetl, že je mrchožrout a kdyby na to měl nervy (jako že nemá, je plachý), tak by přetahovanou o kořist s průměrným mužem celkem bez obtíží vyhrál. Dokáže svaly vyvinout stejný tah jako lidé a má níž těžiště J

 

Tohle je nádherné zvíře, bohužel se mu nechtělo pózovat po kameru. Taky místní, anglicky se jmenuje „cassowary“, česky možná kasuár, nejsem si jistý a můj internetový slovník to překládá jako „druh ptáka“ J

 

FUJ, nejhorší leknutí celé ZOO. Dočtete si naučnou ceduli o vyskakujících krokodýlech číhajících u břehu, stočíte oči k výběhu a civíte na něj z půl metru.

 

(Je dřevěný J)

Dva papoušci pro mou mamku. Jsou ve velkých voliérách, kam můžete přímo za nimi. Na rozdíl od koal tyhel není těžké najít, jen vyfotit.

 

 

Bez klokana by to nebyla australská ZOO. Díky klimatu ovšem celý den polehávají a šetří energii v horku, takže z nich návštěvníci tolik nemají. Mimochodem, jejich skákání je co do poměru spotřebované energie k uražené vzdálenosti údajně výhodnější než lidská chůze/běh. A z praktických důvodů ZOO chová jen malé druhy J

 

(Nejlepší skokan je mmch. klokan šedý, který dokáže s rozběhem v podobě menších skoků urazit jedním skokem až devět metrů a dvoumetrový plot výběhu pro něj není extra překážkou)

Tučňáci v akci. Ve vodě vypadají a chovají se jako něco přesně na půl cesty mezi ptákem a zavalitým torpédem J

 

Surikaty byly hezké, ale největší zážitek mám z jejich tak dvacetileté ošetřovatelky, která se soumrakem přišla, řekla: „Ahoj hoši, jak se dneska vede?“ a holou rukou vytáhla z igelitové tašky několik hrstí živých švábů, které jim naházela do výběhu.

 

Zvířátek mám samozřejmě trochu víc, ale nemá smysl sem dávat všechno. Tak ještě trochu Sydney z paluby místního přívozu…

 

… a tohle už je pláž Bondi, další místo, které se nemá vynechat. Půlka ráno, půlka večer, obnáší to asi kilometr velejemného písku s pomalým vstupem do vody.

 

 

Včetně zdejší všeobecné zábavy, „bodysurfingu“, neboli česky „proskakování vln“. S touhle kratochvílí, kterou miluju, se v Evropě vždycky mezi všemi těmi plavajícími cítím mírně dětinsky, tady je to přesně naopak. Kdo nemá pravé prkno, dovádí ve vlnách, chození do vody si zaplavat se tu vůbec nepraktikuje.

 

Zpět na procházce městem. Čínské zahrady mezi Čínskou čtvrtí a zábavním centrem Darling Harbour. Zaskočilo mě, že jsou placené J Asi je to vevnitř moc pěkné, ale viděl jsem v minulém měsíci dost čínské architektury na to, aby se mi chtělo dávat šest dolarů za další, tak jen fotka zvenku.

 

Další pamětihodnost – Victoria Building, i se sochou královny před. Vevnitř obchody s ženskými hadříky a rozumný kompromis mezi původní architekturou a dnešními požadavky na pohodlí (decentní jezdící schody atd.). Hlavně ale dvoje veliké zavěšené hodiny, které si kde kdo fotí.

 

 

 

Pro mé přátele z Crexu – vypadá to jako každý jiný dům na dolní George Street, ale podle poutače je to kostel J

 

Mrakodrapy tu jsou, ale nemůžu si pomoct, nějak to není ono. Vždycky si vzpomenu na znělku TV série Dallas J

 

…ale zase to místní umí úžasně s parky. Ostatně, půlku centra tvoří zeleň a Sv. Marie, druhou dva bulváry. Tohle je Hyde Park...

 

...a memoriál Australanů padlých ve válkách (ANZAC Mem.) na jeho konci. Za soumraku moc hezké místo.

 

 

Mimochodem, když jste měli někoho v uniformě a on vám v ní padl, na ANZAC Day napíšete jeho jméno na křížek, zapíchnete ho do záhonu před radnicí a lidi mu přijdou tiše vzdát úctu. Je to hrozně smutné, ale současně hezké - zvlášť ve srovnání se situací u nás.

(Protože Austrálie pořád někam aktivně posílá vojáky – Timor, Irák, Afghánistán - je těch padlých docela dost; mají tady dokonce občanské sdružení pozůstalých. Přijdete tam a lidi, co si tím už prošli, vám pomůžou se s tou ztrátou vyrovnat.)

A ještě jeden památník ANZAC, Martinské náměstí a hrátky s vodou v ulicích. Je tu pěkně. Ty věnce jsou mimochodem politické (vláda, ambasády), od různých sdružení ale i osobní. Spousta věnců i s dobovými fotkami od rodin, které někoho ztratily v roce 1915. A nebo ani ne, jako věnec s lístkem, na kterém bylo jméno, vojenské zařazení a text „náš pradědeček, odplul do války lodí tou a tou, přežil Gallipoli, vrátil se domů lodí tou a tou. Vzpomínají děti, vnoučata a pravnoučata." Prostě hrdina rodiny.

 

Když to má vypadat oficiálně, postaví to v Sydney z pískovce. Vzpomeňte na katedrálu J Budovy vlády a parlamentu nejsou moc hezké, tak na fotce alespoň Galerie a Muzeum moderního umění Nového Jižního Walesu.

 

Když jsem dneska šel přes zoologickou zahradu a byl myšlenkama jinde, najednou jsem zjistil, že stromu, okolo kterého jdu, zjevně dozrály bobule a pod ním a na něm se tiše a nevzušeně pase hejno papoušků J

 

 

 

Přístav. Plno trendy (drahých) kavárniček, ale i stánků se směsí „párkových rolek“, masových koláčů, chobotnic, ryb a poloosmažených hranolek (fish & chips, pro znalé). Ale je tam hezky. Na první fotce schody k Třídě MacQuarie – skoro jako v Praze – na druhé lodi místního přívozu. Na tom větším typu jsem plul do Tarongy.

 

 

Další turistická čtvrť „The Rocks“ (Skaliska). Úzké uličky, hotýlky, spousta hospůdek, taky trochu jako v Praze. O víkendu trh se vším možným.

 

Sydneyský most. Obvykle se fotí spolu s Operou a zůstává trochu v jejím stínu, což je škoda, protože je sám o sobě úžasně impresivní. Myslím, že je to největší samostatný mostní oblouk na světě, a to dodnes nosí osm pruhů aut, dvě drážní koleje a dvoumetrový chodník pro pěší. Postavili ho v roce 1932 a při stavbě zahynulo 16 dělníků. Vlajky nahoře patří Austrálii a Novému Jižnímu Walesu.

 

Takhle z něj vypadá přístav a zátoka (jsou tam ochranné sítě).

 

Foceno z nejvyšší veřejně přístupné části mostu, přímo pod sloupem s vlajkovým stožárem. Cítil jsem se doslova a do písmene „pod Jižním Křížem“ J Je to děsivě vysoká konstrukce a vysoko nad hladinou, když zrovna nikdo nejde, jste tam jen vy, vlajka, železo a vítr. Lézt sem celý slabý a rozklepaný po celonočním záchvatu horečky nepatří k mým nejlepším životním nápadům, při pohledu nahoru mě brala závrať, při pohledu dolů hrůza, ale zvládl jsem to, takže vyloženě špatný nápad to být nemohl J

 

Veřejně přístupný chodník (část mostu) vede po „rovné“ základně mostu. Za třináct dolarů vás pustí na kamenný pylon, kde je nahoře vyhlídková plošina, za dalších 258 dolarů (to je přes pět tisíc na naše) vás zavedou až k těm vlajkám. Říkají tomu „výstup vašeho života“ a když jsem viděl to směšně malé zábradlí, jsem ochoten souhlasit J Nikdy J

Poslední zbytky nadzemky (to válcovité je stanice) naproti čínské tržnici.

 

George Street, jedna ze dvou rovnoběžných (druhou je Pitt Street) hlavních ulic města Sydney. Najdete na ní všechno, od Čínské čtvrti, radnice, Viktoriiny budovy po tu poštu, mrakodrapy, přístav a The Rocks. Fotka je ze střední části, u mrakodrapů.

 

Nad přístavem těžké mraky, ochlazuje se a stoupá vlhkost, zkrátka je třeba zvednout kotvy J