ČLR bez víz

„Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“

- název filmu -

Hongkong je – podobně jako Singapur – už od prvního dojmu ten druhý pól Daleké Asie než Tchaj-wan. Doprava z letiště je tu bezvadně organizovaná, mezi centrem a letištěm jezdí zvláštní vlaková linka, jejíž prodejní stánek jízdenek a vstup byste minuli, leda kdybyste byli slepí. Cesta trvá necelou půlhodinu v pohodlném voze. Je třikrát dražší.

Metro je tu naprosto klasické. Jeho zvláštností (každé metro, které jsem prozatím potkal, bylo něčím zvláštní) je, že dopravní podnik najímá mladistvé jako brigádníky, kteří v časech dopravní špičky mají velké červené umělohmotné terče „STOP“ a s nimi v roztažených rukou se vlastním tělem vrhají do cesty davům cestujících tak, aby se už nikdo nesnažil procpat do zavírajících se dveří metra a souprava mohla odjet. Na každé dveře jeden brigádník v černožlutém tričku a všichni synchronizovaně mávají terčíky J

Celý Hongkong mi přijde – a nemyslím to zle – trochu příliš malý na ten počet lidí a aut, co se sem snaží vměstnat, zejména ve špičce. V obytné čtvrti Šeung Wan, kde bydlím, je v úzkých ulicích je permanentní dopravní zácpa a lidé přetékají z chodníků. Asi díky tomu je to poprvé, co jsem kde viděl dvoupodlažní autobusy. Na běžných linkách, jen tak, každý autobus je tu patrový.

(Edit: Pche, co dvoupatrové autobusy, mají tu dvoupatrové tramvaje! To je pane věc!)

Jezdí se tu vlevo, ale na chodníku všichni chodí vpravo, což je navýsost matoucí. Jí se tu umělohmotnými hůlkami, což mi po měsíci v Asii přijde naopak uklidňující J

Stejně jako v Singapuru tady je díky Britům evropský systém adres, žádné okrsky. Na rozdíl od všech ostatních asijských měst tu ale zůstalo evropské označení spodního podlaží jako „přízemí“, na první pokus jsem díky tomu hotelovým výtahem dojel jinam, když jsem automaticky zmáčkl jedničku J

Místní ministerstvo zdravotnictví na vývěsce tvrdí, že chcete-li spalovat kalorie chůzí, aplikuje se vzoreček X = 47*L*(W/60), kde X je počet spálených kalorií, L počet ušlých kilometrů a W váha v kilogramech. Taky bychom prý měli spálit fyzickou aktivitou kolem 150 kalorií denně, abychom se cítili fyzicky dobře. Tak si to přeberte J

Protože jednou z hlavních zásad čínské kaligrafie je to, že znak musí být vnitřně vyvážený, harmonický a krásný, mají v Soulu, Tajpeji i Honkongu pouliční mapy a orientační mapy v metru hezky vyvedené a zahrnující vše podstatné. Díky důrazu na kompozici ovšem nemají sever nahoře, ale tam, kde se to hodí. V první chvíli mi to způsobovalo jisté orientační obtíže, ale dá se na to zvyknout J (V Japonsku jsou více poevropštělí a sever je vždycky nahoře, v Singapuru myslím taky).

A když jsme u toho porovnávání, stejně jako ve všech asijských městech, které jsem letos procestoval, s výjimkou Tokia (kde jsem cestování řešil průkazem na vlak, takže nevím, jak to tam je), tady mají turistické jednodenní a třídenní (atd.) jízdenky, které se ekonomicky absolutně nevyplatí J

S teplým jídlem je to tu chabé. Chybí tu taková ta moje oblíbená střední až nižší střední kategorie bufetů (kde ještě není cena ani nabídka úplně smluvní) nebo je jich tu hodně málo. Jídlo v lepších restauracích je hodně drahé i na místní poměry, bráno v potaz, kolik co stojí v obchodě.

Zato jsem rád, že nejsem bohatý a neobjednal jsem si hotel Sheraton v centru. Jednak je hned pod ním šestiproudová neustále rušná Salisbury Road, druhak je naproti němu staveniště, kde věčně hřmí sbíječky. Úžasná je v téhle souvislosti neonová reklama na střeše hotelu: „China Construction Bank“ J

Světelná šou v hongkongském přístavu není věc, bez které bych nemohl žít, ale je rozhodně príma ji shlédnout, zejména pokud jsou nízko mraky a reflektory se odráží jak z vody tak z nich. Co mě ale zaujalo nejvíc bylo, že přišlo nejmíň tak dva tisíce lidí, a to tu šou prosím pokud neprší nebo není hurikán dávají třikrát týdně. Bylo tam v chladivém vánku od vody soustředěno tolik kladných emocí pohromadě, že jsem zase jednou v duchu poslal k šípku ekology i s jejich světelným smogem.

Není tady problém potkat smíšený pár a stejně jako všude v Dálné Asii kromě Singapuru (a Japonska, kde jsem smíšený pár v životě nepotkal) je to vždy bílý muž a žlutá žena, nikdy ne obráceně. Včetně nepřehlédnutelného páru ze včerejška. Ona byla velmi pohledná Asiatka, on mladík s brejličkami, oblečený na plném slunci (při přes dvacet osm ve stínu) v riflích, košili a saku. Stereotypně předpokládám, že pracoval v oblasti IT J

Jsou tady ale příšerně drahé knížky. Za Hunger Games (v přepočtu Evropa 200-300, USA 150-170) bych tady dal nějakých 370,- Kč ani bych nemrkl. Pokud se elektroniky týká – svého času jí byl Hongkong proslulý – tak to platí podle toho, co jsem okoukl, leda tak u nejvyšších cenových vrstev. V Hongkongu se totiž všichni tvrdě snaží být „in“. Takže kdybych si chtěl koupit nejmodernější chytrý telefon nebo ultrabook, tak se to celkem vyplatí  - takové Fujitsu s jádrem Haswell tu vyjde zhruba o deset tisíc laciněji než u Alzy. Na druhou stranu minimum za sedmadvacetipalcový monitor je tu sedm a půl tisíce (jsem se zasmál) a můj služební mobil (starší ale doposud běžně i tady používaný) je tu o tisícovku dražší než v ČR. Co se tu ovšem vyplatí krvavě, jsou – celkem očekávatelně – šaty. Obleky tady neprodávají vcelku, ale příslušné části zvlášť, aby celek seděl, kalhoty v přepočtu za tři stovky, sako za čtyři sta devadesát. A to se prodejem za tu cenu uživí krejčí i ten Číňan, co to prodává. Ach.

Pokud jsem vás zlákal k cestě za nákupy, je ovšem na místě celkem zásadní varování. Hongkong sdílí s Čínou a podnikateli v ČR hluboce zakořeněnou zásadu, že podvod je nedílnou součástí obchodu a čím větší podvod, tím lepší business; Číňané ovšem tuto zásadu dovedli celkem k dokonalosti. Takže pokud náhodou nemluvíte kantonskou (nebo alespoň mandarinskou) čínštinou, zaprvé rovnou zapomeňte na nakupování čehokoliv (včetně jídla v bufetu), co není zřetelně označené cenovkou. Cena je v takovém případě ponechána na dohodě a kdo se s prodejcem nedohodne, má hrušku. Osobně jsem na vrcholu viděl, jak prodejkyně s lstivým výrazem (obvykle ho nasazují vždycky, když vás chtějí okrást nebo předběhnout ve frontě) naúčtovala německé turistce za dvacet pohlednic bez cenovky celkem 178 zdejších dolarů, přičemž u vedlejšího stánku s cenovkami stály 68.

Zadruhé, když něco má cenovku, nemáte zdaleka vyhráno, klidně vám naúčtují víc nebo něco jiného. U zboží v obchodě je to méně časté, protože ho prostě obratem někam odložíte a s úsměvem odejdete středem (prodejce bude hlasitě ječet, že to nejde a musíte mu zaplatit, ale protože při těchhle manévrech buď neumí anglicky, nebo to zdařile předstírá, bude ječet čínsky a vy nebudete vědět co, usmívejte se dál a pokračujte v chůzi J). V restauraci, když už jste snědli, je to problematičtější. Můj první oběd v Pekingu mě svého času stál asi pětinásobek ceny pro místní. V Hongkongu jsem do dnešního dne byl na jídlo třikrát. Jednou to bylo v pohodě. Jednou mi naúčtovali o deset procent víc (byla to drahá restaurace, takže nešlo tak úplně o pakatel) a když jsem se pídil po příčině, tvrdili mi, že ta malá poznámka v čínských znacích v jídelníčku znamená „ceny bez DPH“ (jinak byl jídelníček anglicky a pravděpodobně lhali, protože všechny ostatní restaurace i služby tu uvádějí vždycky cenu výslednou). Potřetí jsem si v bufetové jídelně objednal a zaplatil kuře v krabí omáčce a dostal jsem k rýži vařené tofu. Prý jsem si ho objednal, čínské znaky na objednávkovém lístku prý znamenají tofu a prý to stojí stejně. Čína. Prostě nemáte být bílí a nemáte sem lézt J

Tohle mimochodem funguje nejen v Hongkongu a pevninské Číně, ale i na Tchaj-wanu a v čínské čtvrti Singapuru, abyste si nedělali moc nadějí. Jediný dálněvýchodní stát, kde mě nikdo nikdy nepokusil okrást, je Japonsko (čínské čtvrti tu nejsou) a (vzhledem ke své Čínou ovlivněné kultuře kupodivu) Jižní Korea. Singapur mimo čínskou čtvrť taky funguje naprosto evropsky.

Pro případ, že byste sem nechtěli jet nakupovat, ale jen se podívat jako já, přidám ještě pár obecných rad s elementární obranou. Nakupujte v supermarketech, pokud to jde – cena markovaná podle čárového kódu se těžko zvedá (a na rozdíl od Kauflandu tady si pokladní nedovolí vás okrást českou metodou, mohla by přijít o práci). Jezte v čím jak nejvíc turisticky exponovaných lokacích. Je to s podivem – když třeba pražské restaurace pro turisty jsou asi nejvíc podobné pražským taxikářům – ale tady čím víc turistů, tím větší šance na ujednané jídlo. Je to sice drahé, ale pravděpodobně se bojí, že byste si stěžovali pronajímateli prostor. Ta jediná hongkongská pohodová restaurace byla v rozhledně na Vrcholu a měli tam příšerně nabito turisty, v Pekingu to bylo podobné (velká restaurace kousek od Tchien-an-men), v Tajpeji jsem se bez problémů najedl na jídelním prostranství velkého obchodního domu Eslite u Taipei 101…   Možností číslo dvě, pokud vám tam chutná, je McDonald, Burger King, KFC, Pizza Hut. Taky celkem draho (obvykle) a taky jsem tam nikdy nezažil jediný problém, ačkoliv jsem tam jídal málo.

A ještě jednu optimističtější radu. Jestli budete v Hongkongu a budete si chtít udělat projížďku mezi mrakodrapy a místními čtvrtmi, nechte plavat turistický vyhlídkový autobus a vyjeďte si místní tramvají. Je to padesátkrát lacinější a když si sednete do prvního patra, budete stejně vysoko a taky s větrem ve vlasech. Jen projet centrum tam a zpět trvá přes hodinu a když se kolem vás pomalu rozsvěcují světla mrakodrapů, je to moc príma zážitek J

Kromě toho, že jezdí mezi mrakodrapy a má jedno patro navíc, jsem na tramvaji našel ještě dvě odlišnosti. Jízdné se tu platí za jednu jízdu bez ohledu na její délku a to až při výstupu, když nemáte místní čipovou kartu, nekupujete si už lístek (logicky), ale dáte peníze do zvláštní kasičky u řidiče. Musíte mít přesně (jízda dospělého dělá dva dolary třicet, to je necelých šest padesát na naše), když nemáte, musíte dát víc a nevrací se J Je to podle mě spíš kvůli zamezení zdržování, než že by na tom chtěl městský dopravní podnik vydělat. Druhým bezvadným zážitkem byl příkaz z přepravních podmínek: „Při jízdě v tajfunu musí být všechna okna horního patra stále otevřená.“ J Odhlédnuto od fascinujícího začátku jsem si v první chvíli myslel, že to čtu špatně, teprve pak mi došlo, že tramvaj je při úzkém rozchodu velmi vysoká a kladla by nebezpečný odpor bočnímu větru. Mají to zmáklé J

X