Tajpej ve fotografii

„Разгромили атаманов,
Разогнали воевод
И на Тихом океане
Свой закончили поход.“

(По долинам и по взгорьям)


Okolí stanice metra Šuanglian aneb návrat do kraje palem J

 

Okolí radnice a pak i samotná pýcha Tajpeje – mrakodrap zvaný prostě „Taipei 101“. Dominanta města, v letech 2004-2010 nejvyšší stavba světa, dodnes nejvyšší ekologická stavba planety J Každopádně nejvyšší krasavec, kterého jsem kdy fotil, je vyšší než Finanční centrum v Šanghaji. A musel jsem kvůli té fotce zase jednou vlézt doprostřed třídy J

 

 

Tohle je naopak přízemní – ničím zajímavá širší ulice Tajpeje. Náladovka ze sobotního poledne. To velké na pravém chodníku je kryt vstupu do metra Žongšan.

 

Teď řada fotek z Čankajškova památníku. Místní si Čankajška neobyčejně považují, navzdory tomu, že jim prohrál válku s komunisty a oni dneska díky tomu nesedí v Radě Bezpečnosti OSN ale na Tchajwanu J To ale ještě není přímo památník, jen areál – vpravo kousek národního divadla, celá budova je národní galerie. Na druhé fotce detail typického dálněvýchodního trámoví (divadlo), na třetí vstupní brána.

 

 

 

A to už je památník zvnějšku. Ačkoliv vypadá jako typická dálněvýchodní architektura (všechny palácové budovy tu jsou vždycky na vyvýšeném terénu, aby se do nich muselo po schodech, má to Čína, Japonsko i Korea), klame tělem. Jádro památníku je uvnitř těch nízkých soklů, po kterých šlapete nahoru. Uvnitř byla mimochodem mimo jiné výstava Vermeerových obrazů. 

 

Hala samotná je obrovská, vzdušná a krásná.

 

Každou hodinu se tu střídají čestné stráže. Obřadně, dlouze, poměrně nudně (obnáší to nehorázně mnoho synchronizovaného máchání flintou, naše Hradní stráž to má podle mě lepší) a v těch lesklých nerez přilbách mi prostě přišli srandovní J

 

Je tady i přesná kopie prezidentské pracovny.

 

Tohle už je výhled z haly zpět ke vchodu. Jednak je hezký, jednak tímto pozdravuju lidi, kteří stejně jako já hráli počítačovou hru Alpha Protocol J

 

Postřeh z cesty podvečerem – vstup do kampusu Národní univerzity.

 
Guandu je jedno z nenápadných předměstí Tajpeje, dostupné příměstským vlakem…

 

… kde je k vidění nádherný taoistický klášter…

 

… s malou, ale hezkou zahrádkou…

 

…stráženou tímhle opeřencem J

 

Vnitřek nemám, protože na rozdíl od křesťanských kostelů, které mají u dveří vždycky prostor, kam se můžete postavit s foťákem a dát jasně najevo, že nejste věřící, ale obdivující turista, asijské chrámy tohle nemají. Ještě nejste uvnitř a už máte dojem, že se ta entita (kami, Buddha…) o vás zajímá a že vás pozoruje. Ve většině buddhistických chrámů se svatyně ani fotit nesmí, tady se mohlo, ale přišlo mi to hloupé. Tak jen vnějšky. Taoismus zjevně používá ještě víc a barevnějších příšerek, než buddhismus, ale je to hezké.

Tohle je můj jediný úlovek z deštivého pondělí – palác EXPO.

 

Tady je několik fotek z památníku Sun Jat-sena. Je tady taky velmi vážený, roku 1940 mu byl dokonce zákonem přiznán titul „Otec národa“ a v centru má tenhle památník.

 

Je u něj moc příjemná zahrada, dokonce s jezírkem.

 

 

Vnitřek je klasický, veliký a vzdušný, ale jsou tam (na rozdíl od památníku Čankajška) vstupní dveře a proto se to špatně fotí. I tady se střídají čestné stráže a ta zlacená cedulka na zemi před sochou, která na fotce není  skoro vidět, říká „projevte úctu, prosím“ („Salute, please“).

 

A pak už přišel plánovaný vrchol mého pobytu, Taipei 101. No není krásný? J Třetí nejvyšší budova na světě a doposud nejvyšší mimo Arabský poloostrov.

 

V Asii se zásadně stavějí kombinované mrakodrapy. Taipei 101 sice nemá hotel, ale prvních pět pater patří luxusním obchodům. Líbí se mi to spojení luxusu a techniky v interiéru… nebo hlavně ten leštěný kámen, přiznávám J

 

 

89. patro, vyhlídková observatoř v akci. Fotky směrem na západ, sever a jih. Vím, že je Tchaj-wan hornatý, ale tímhle směrem jsou hory mimochodem blíž, než jsem čekal. Na východě nebylo nic zajímavého J Je to focené přes sklo, observatoř je uzavřená. Za bouřky to tu musí být úžasný zážitek J

 

 

 

Když je ucházející počasí, pustí turisty zadarmo i na kousek vyhlídkové plošiny v 91. patře. Měl jsem štěstí, ale zase taková výhra to není, je otevřená jen západní výseč a všude je hustě naseto zahnutých nerez tyčí proti sebevrahům. Tohle je foceno z natažených rukou mezi tyčemi. Naštěstí jsem tam byl sám, takže jsem si mohl vychutnat ten pocit stovek metrů nad zemí, oblohu a špičku mrakodrapu nade mnou a větřík ve vlasech…

 

(Jak je pro moji akrofobii typické, dokud jsem byl za tyčemi, stovky metrů výšky jsem si ohromně užíval. Když jsem cestou zpátky měl sjet po eskalátoru ze čtvrtého do třetího patra otevřeným prostorem, bál jsem se tak, že jsem musel jít najít jiné schody J )

Tohle už je městská třída C'chsin Ji a parčík u mrakodrapů. Není to tu zdaleka tak zelené, jako v Singapuru, ale místní se snaží, aby mezi dlažbou co kousek rostlo něco zeleného, co v létě stíní.

 

Konfuciův chrám. Netušil jsem, že konfucianismus má taky svatyně, ale má. Je jich málo, slouží k oslavě vzdělanosti a obvykle fungovaly jako školy; tahle taky. Je to hezké, tiché místo, kde si člověk dokáže představit, že sedí a přemýšlí, jak věci fungují. Základem vzdělání tu bylo mimochodem šest disciplín – hudba, rituály, lukostřelba, řízení bojového vozu, kaligrafie a jízda na koni – a většinu z nich si můžete nějakým způsobem vyzkoušet na interaktivní dotykové obrazovce. Zkoušel jsem kaligrafii – tahy prsem po obrazovce podle vzoru – a já bych se tedy písařem určitě nestal J Řízení vozu bylo jen v čínštině, ale překvapivě vyžaduje hlavně předvídavost a koherentní jednání – vůz musí jet určitou rychlostí, nedělá ostré zatáčky, nesmíte najet na kámen a při lovu musíte zvíře objet vždycky zprava, aby vlevo od vás sedící lovec mohl bodnout kopím. Velmi zajímavé J

Poněkud nechtěnou zajímavostí chrámu je ještě to, že leží těsně u méně používaného (hlavně vnitrostátního) letiště Tajpej-Songšan, takže zhruba co deset minut si můžete prohlédnout menší přepravní letadla tak sto metrů nad vaši hlavou, i s podvozkem J

 Komplex hlavního nádraží Tajpeje v sobě spojuje vlakové hlavní nádraží, konečnou šinkansenu, autobusové nádraží veškeré městské a příměstské autobusové dopravy, přestupní stanici dvou hlavních linek metra, dvě obří podzemní nákupní pasáže a podzemí obchodního domu. Je neobyčejně rozlehlý a komplikovaný, pořád jezdíte a chodíte po schodech nahoru a dolů, někam zahýbáte a pořád nejste venku J Ale zorientoval jsem se dost na to, abych nezabloudil (projít to skrz trvá asi čtvrt hodiny ostré chůze) a ještě našel nádražní halu.

 

Jednoznačně nejvíc duši hladící fotka Tajpeje J

 

V noci je Tajpej – na to, že obchodní domy mají otevřeno ve všední dny do půlnoci a multikina běžně promítají mezi půlnocí a třetí ráno – prázdné město podobně jako třeba Brno. Docela mě to překvapilo.

 

Z cesty na letiště autobusem - řeka Tamsui a potvrzení, že vysokorychlostní železnice a zachování přírody k sobě jde lépe, než bych čekal J

 

A letiště Taojuan. Z vnějšku vypadá bezvadně, zevnitř je to Ruzyně jako vyšitá.

 

(Fotky jsou dělané zevnitř, z pojízdného chodníku, a tak jsem se na něm zabral do hledání nejlepšího úhlu mezi okenními rámy, až jsem zapomněl, že chodník končí a málem si nabil sosák J )

X