„Když to není na slonu, tak se to nepočítá.“
(Kateřina Kotupasová)
Prakticky první, co mi letiště Kingsforda Smithe při odletu nabídlo,
tedy poté, co jsem na něm dožvýkal směs ořechů k snídani, byly manévry,
jichž se zúčastnilo osm policejních konstáblů a seržantů, dva urostlí osobní
strážci v černých tričkách a džínách a jeden mladý muž z vládní ostrahy
letiště v dokonale padnoucím obleku. Cílem bylo vytvořit uličku bez
přístupu veřejnosti mezi jedněmi nenápadnými dveřmi a bočním východem, což měli
hoši a děvčata dost těžké, neboť tímtéž prostorem současně odcházeli do
přilehlé vlakové stanice u onoho bočního východu různí mezitím přiletivší lidé
se svými vozíky plnými zavazadel, surfových prken a kočárky s dětmi,
nemluvě o tom, že koridor křížil trasu od hlavní příletové haly k hlavním záchodům
J Bod navíc za umělecký výkon dostali
dva údržbáři, kteří koridoru využili k tomu, aby si uvnitř něj postavili v klidu
žebřík, odstranili boční panel ze zdi a začali se vrtat v elektroinstalaci
a starý Číňan s vozíkem plným zavazadel, který se napřed násilím prorval
přesně doprostřed koridoru a pak se v něm začal i s vozíkem zmateně
otáčet a zjevně nevěděl, co má dělat dál. Tak jsem pochopil, že být policistou
musí být docela vyčerpávající práce J
Místní ale zůstali v klidu, všechny krize (včetně borce, co skrz ně projel
s linií odkládacích zavazadlových vozíků) vyřešili úsměvem a klidným
slovem. Zrovna jsem si říkal, jestli to s těmi počty nepřehánějí, a pak
odněkud přiběhlo asi padesát –náctiletých fanynek, které ječely nadšením,
pošlapaly v honbě za co nejlepším místem všechna sedadla pro veřejnost,
jak přes ně lezly, a pořád se vzájemně fotily, jak stojí okolo koridoru ve třech
řadách. Byla to celé celkem strhující podívaná, ale po hodině čekání a
pozorování jsem se nikoho nedočkal a musel jsem se jít odbavit, tak ani nevím,
koho jsem propásl. Ale jedna z ječících asiatek měla DVD s nějakými hochy
na obalu, tak Edward Cullen to nebyl, nemusím litovat J
Každopádně jsem rád, že jsem v Austrálii upustil od svého plánu zkusit se
dostat na dohled vévodů z Cambridge, beztak bych je asi přes to šílenství
nespatřil.
Letět ze Sydney na Nový Zéland s Air New Zealand není takové
terno, jak to vypadalo na papíře. ANZ totiž přejalo zjevně tutéž politiku,
jakou u nás propaguje TESCO, a sice že zákazník by si měl všechno zařídit sám a
ještě za to zaplatit. Takže se na odletu ze Sydney od vás očekává, že se sami
odbavíte, jinými slovy že si necháte oskenovat pas, vytisknete si svou vlastní
palubní vstupenku a nálepku s kódem na zavazadla a tu si sami správně nalepíte
na ucho od kufru, to všechno dřív, než se setkáte s prvním zaměstnancem
ANZ. Odbaven a mírně popuzen jsem se rozhodl kverulovat a s asijským milým
úsměvem přátelsky požádal beztak kysele se tvářící zaměstnankyni ANZ o to, aby
mi laskavě oblepila kufr ona, že to neumím. (Obecně si nemyslím, že by to bylo těžší
než vystudovat dvě vysoké školy, ale jednak za své letištní poplatky chci něco
dostat, druhak jsem měl trochu strach, že když to udělám špatně, systém mi
ztratí kufr, a já bych nerad přišel o svou novou osušku z Austrálie J ) Tak
se mi dostalo profesionálního nalepení čárového kódu a jedovatě jsem si
pomyslel, že chápu, proč tutéž trasu letí o pět minut později konkurenční Quantas.
Na druhou stranu slečna, jak měla špatné období, velkomyslně přešla to, že kufr
má 23,2 kg.
Věc, kterou je letiště Kingsforda Smithe jinak zajímavé, je, že není
zajímavé absolutně ničím. Je velké, uživatelsky příjemné a spolehlivé. Není
dlouhé jako Suvarnabhumi, není zmatené jako JFK, nebude vám dělat problémy a odbaví
vás, když chcete. Tečka. Interiéry jsou bílé a nezanechají žádnou paměťovou
stopu. To letiště prostě nemá duši. Což je škoda, protože na to, jak není na
planetě extra dobře umístěné, má úžasné množství dálkových spojů. Viděl jsem
dvakrát Londýn (jednou přes Dubaj Emirates, jednou přes Bangkok Quantas) a v horizontu
půl hodiny od nás na každou stranu kromě už zmiňovaného Aucklandu odlétaly
ještě spoje do Nadi (Fiji Air, to se taky moc nevidí), Singapuru, Manily, San
Francisca a Santiaga de Chile.
Na pasy jsem se zase nestihl kouknout, protože nebyla fronta a navíc už
jsem zase musel z řady k extra stolečku J
Tentokrát ale jenom úředník v budce nedokázal oskenovat můj pas a musel
jsem s ním k lepšímu scanneru.
Let samotný byl jinak úplně bez
zajímavostí, letěli jsme něčím relativně malým a letadlo bylo plné do
posledního sedadla. Seděl jsem v uličce, vedle mě na dvou sedadlech starší
pár (asi čtyřicátníci), bezkonfliktní a od pohledu moc příjemní. Když šli na
záchod a potřebovali pustit, dokonce šli schválně současně, aby mě neobtěžovali
dvakrát, a paní mi po návratu nabídla, že postojí v uličce, než se vrátí
manžel, ať pořád nemusím vstávat. Byl bych si s nimi popovídal, ale měli
přízvuk, kterému jsem absolutně nerozuměl, takže jsme se omezili na základní
věci. Teprve při vystupování jsem si všiml, že pán (který celou cestu
prodřímal) měl původně s sebou ke čtení brožurku „Světlo víry“ s Ježíšem
na obalu. Možná to byl anglikánský kněz, co já vím. Každopádně nebyl
vegetarián, oba jsme před salátem dali k obědu přednost hovězímu v omáčce
ze sójových bobů s vařenou zeleninou.
Air New Zealand má antracitově černá sedadla, což jsem taky ještě nikdy
neviděl (kdo nemá barevná jako Thai Airways, obvykle se kloní k jednolitě šedé
nebo modré nebo červené nebo tak), a vůbec to nevypadalo špatně. Letušky měly tmavě
růžové květované sukně a černé kabátky se stejným výsledkem. Protože na Novém
Zélandu byla po roce 2000 diskriminace velké téma, věk varioval jako v Evropě,
ale byly usměvavé až oči přecházely.
A dodatek na téma místní emotivnosti – když jsem si před přistáním na výzvu
narovnal sedadlo do původní polohy, bylo to „rozkošné“ („lovely“). To by se v Evropě
nestalo J
Mezinárodní letiště Auckland je na rozdíl od toho v Sydney moc pěkné
místo, zasazené v ploché a přehledné krajině, kde zapadající slunce mezi až
kýčovitě bílošedými mraky přejíždělo svými tmavě žlutými paprsky od podzimních
barev k zaparkovaným obřím Boeingům Emirates a Delty a China South
Airlines. Nachystat mobil do fotící polohy by trvalo dlouho (a foťák zhruba
stejně), tak fotku nemám, navíc nevím, jestli by kdo jiný by tu poetiku ocenil,
ale líbilo se mi to hodně.
Kdybyste někdy chtěli odhadovat cizí pasy jako já, začněte od
novozélandských, mají na té straně, kde se otvírají, na obalu stříbrné pruhy.
Vypadá to hezky a na první pohled poznáte, kdo je kiwi J Jinak
se na letišti v Aucklandu fronta stojí podle toho, jestli máte
australský/novozélandský, britský (gibraltarský, fidžijský…) nebo prostě „jiný“,
takže jsem o vyjmenované druhy přišel a stál frontu s řadou občanů Lidové
Číny, dvěma znechucenými držiteli pasů USA (kterým to čekání mezi mnou a Číňany
zjevně nedělalo dobře J) a nenápadnou nepříliš hezkou černovlasou
třicátnicí přede mnou, jejíž pas nesl nepříliš výrazný znak a důstojný text „Pasaporte
Argentino“.
Pro ty, kteří tohle čtou a ještě neletěli transkontinentální let,
většina států v takovém případě předchází nebezpečím biologického přenosu
nemocí nebo parazitů rozsáhlými zákazy. Obvykle se nesmí převážet jídlo
(zejména ne čerstvé ovoce, zelenina a jakékoliv ořechy), živé rostliny a
zvířata (to poslední nebývá takový problém J). Někdy
ani mléko a jeho deriváty, med a výrobky, v nichž je obsažen, maso a jeho
deriváty (včetně salámu), sušené plody rostlin, půda. Do Austrálie a na Nový
Zéland ani ta na botách ne. Protože striktně odmítám obvyklou českou hru „Mámo,
nic tam nenapíšem, voni nás přece prohledávat nebudou“ (občas následovanou
neméně českým „Mámo, to jsou ale blbci, dát nám takovej flastr jenom kvůli kusu
špeku, no né?“), hezky jsem ve vstupní kartě na Nový Zéland zaškrtl z deseti
problematických oblastí čtyřikrát „ano“ a říkal si, že si to holt na celnici prodiskutujeme.
Samozřejmě jsem se dočkal, tady ostatně musí k pohovoru každý, i kdyby jen
abyste celníkovi odkývali, že opravdu nic nemáte. Jak jsem čekal, celník byl
úplně v pohodě, vyjasnili jsme si, že med a ořechy v tyčince Snickers
nevadí, že písek na botách a osušce z pláže Bondi taky nevadí, že do hor
nelezu takže pravou půdu na nich nemám, a že volně prodejné léky pro osobní
potřebu jim taky nevadí a klidně můžu jít. Užil jsem si pak svou chvíli
triumfu, když jsem viděl nervózní pohledy některých spolucestujících, protože
tady se zavazadla následně skenují všem bez ohledu na to, co a jak zaškrtli v místopřísežném
prohlášení a pokuta dělá čtyři sta dolarů J
Doposud průběh cesty:
Uraženo po zeměkouli: 45,84%
Spotřebováno letenek: 62,5 %
Žádné komentáře:
Okomentovat