Aucklandská radnice. Uvnitř je koncertní a divadelní sál, ale nebyl jsem. Jen večer mají rozsvíceno, otevřeno a před vchodem kouří lidi ve společenském J
Mrakodrapy – nebo řekněme spíše
výškové budovy – tu mají, ale podobně jako v Sydney mi přijde, že to s nimi
neumějí.
S čím to jednoznačně
Novozélanďané umějí, je spojit jejich oblíbenou viktoriánskou architekturu s modernou.
Na fotce hlavní nádraží Britomart – dveře jsou decentně posuvné, celoskleněné a na
fotobuňku, podobně ultramoderní je to vevnitř, až na mozaikové dlažby, původní sloupy
atd. Zkrátka na pohled devatenácté století, na pohodlí dvacáté první.
Dolní Queen Street aneb Auckland
v kostce – od viktoriánské doby (obchodní dům) přes panelový dům k mrakodrapu. (Vepředu zastávka autobusu, tu prosím ignorujte J)
Další pýchy Aucklandu – televizní
věž, nahoře s vyhlídkovou plošinou…
…a divadlo Civic, které původně bývalo
jedním z prvních velkobiografů ve městě a je pečlivě rekonstruováno tak,
aby pořád vypadalo jako při otevření. Dneska se v něm už nepromítá, ale uvádějí
v něm muzikály.
Nenápadná, ale hezká kavárenská
ulička.
Ještě trocha typické starší
architektury, na které si místní pekelně zakládají. Na první fotce bývalá Přístavní
správa (pak to byl terminál trajektů a dneska už jen drahé kavárny), na druhé
redakce Guardianu, na třetí mně neznámá budova taky z Queen Street.
Na rozdíl od Austrálie v parcích
tady rejdí vrabci a holubi stejně jako u nás, jako tam s příměsí bílošedých
racků. Ale tady jsou navíc parkové kachny! J
Tohle není park, tedy původně,
ale starý městský hřbitov na Symonds Street. Používal se někdy do 1865, pak
zvolili velmi zajímavý přístup – kdo se chtěl odstěhovat i s pomníkem mohl,
mezi ostatní nasadili stromy a při tom zůstalo. Takže chodíte parkem mezi dvě
staletí starými náhrobky. Je to poměrně obrovský areál a v noci tu asi
nebude nejbezpečněji, ale za slunečného dne príma parčík.
Queen Wharf, přístavní molo,
které funguje jako prodloužení Queen Street, jediné hlavní ulice města, v přístavu.
Vypadá to přinejlepším zajímavě, uvnitř mi přijde, že je prostor pro výstavy
nebo performance, tak jako tak to bylo v době mé návštěvy prázdno a zamčeno.
Ale dá se jít okolo na vyhlídku k moři…
…na níž najdete tyhle nejlepší
venkovní lavičky mého života J
Jsou úúúžasně pohodlné, prostě se natáhnete na teplé dřevo, zavřete oči, slunce
vás hřeje, moře šumí, racci křičí a nenapadlo by vás, že jste ve městě.
(Ta na fotce je jednou stranou ke zdi, takže omezeně použitelná, ale jsou oboustranné, z každé strany se povaluje někdo jiný. Vyfotit neobsazenou lavici ve volném prostoru se mi nepodařilo J)
Aucklandská atmosféra beze slov.
Chce to trochu soustředění, ale
to hlavní na fotce je místní Přístavní most. Stejně jako s televizní věží,
je inspirován Sydney, menší, ale místní jsou na něj ohromně pyšní. Taky si
můžete vylézt nahoru a (na rozdíl od většího vzoru) si odsud můžete i skončit bungee-jumping
J
(Edit: druhá fotka o týden
později, za méně turistického počasí J
)
Hotel Hilton si zabral konec
jiného nepoužívaného mola a nacpal se i do předcházející fotky. Na první pohled mi přišel hnusný, ale nakonec mi ta
podoba s lodí sedla tak, až jsem si ho vyfotil.
A tohle už je pohled na druhou
stranu od Queen Wharf. Tady se mola pořád používají a to, co u nich kotvilo,
bylo příšerné monstrum, které se nevejde na jednoduchou fotku. Loď pro přepravu automobilů Trans Future 6, výtlak šedesát tisíc tun. Jo, a byla u ní neobsazená lavička J
Když Auckland přestane
působit, že je velké město, což je asi tak deset minut pomalé chůze od
centra, dostanete se k opravdovějšímu Novému Zélandu – na fotkách běžný dům, místní
lékařské středisko a kostel.
Typická krajina mimo město.
A tohle už jsou záběry z hory Eden. Je to šest set let spící
sopka, takže nejdřív pohled do kráteru…
…a pak už jen vítr ve vlasech a panoramatické
výjevy J
Postupně (byť z různých míst) pohled k jihu, západu, severu (centrum)
a východu (ty zelené homole jsou jiné spící sopky J )
A tohle je severovýchod, kvůli
plachetnicím…
…a tady už je klasická
potvrzovací fotka. 196 metrů nad mořem, sedmnáct tisíc kilometrů od Ostravy, a
kdybych nezíral do slunce, šťastný jako blecha J
Zpátky ve městě. Na předměstích
možná místní anglikáni mají kostelíky, ale takoví baptisti to tu berou se
svatostánky fakt vážně J
Fotky ze ZOO. Dvojčata leopardi, Ossiris a Anubis. Ještě nejsou dospělí,
Ossiris je trochu větší, dominantnější, víc jí a umí hlasitěji zařvat, zase je
ale plašší. Anubis je méně plachý, větší mazel a umí hlasitěji příst; oba
stejně milují česání srsti hřebenem J
Každé ráno se proběhnou po zoo, dostanou čerstvé maso a po zbytek dne se věnují
svým nejoblíbenějším činnostem – spaní, protahování a pozorování antilop v sousedním
výběhu J
Jak pravil ošetřovatel – ve skutečnosti
tučňáci nejsou přítulní a lidi mají neradi. Tihle mají ale zafixováno, že ve
dvě hodiny přijde člověk a přinese ryby J
Papoušci australští. Hlasití,
pohybliví a tihle konkrétně absolutně nebojácní. Když jsem chvíli stál klidně,
už mi rejdili okolo červených tenisek, jestli z toho pro ně něco nekyne. Místní
jsou z nich docela špatní, napřed je importovali a volně vypouštěli do
okolí Aucklandu, teď zjistili, že se strašně rychle množí (vyvedou až devět
mladých do roka) a v souboji o potravu vytlačují místní chráněné druhy, a
neví se moc, co s tím. Nemluvě o farmářích, kterým stohlavé hejno těchhle
krasavců dokáže na jeden zátah sežrat 80-90% úrody na poli (což místní, méně
agresivně se živící druhy nedělají).
Zcela jiná papouščí váha - 85 cm,
kilo a půl J
Neobyčejně neladně křičící druh, před jehož zobákem bych měl výrazný respekt.
A tohle už je váha v úplně jiné
dimenzi. Želva galapágská, bohužel zalezlá v domku a spící. Tohle je pouhý
teenager, v zajetí se běžně dožívají od 120 let nahoru (na Svaté Heleně mají starého samce, jehož věk
přesně neznáme, víme jen, že byl zachycen s místním guvernérem na
fotografii v roce 1880 již jako dospělý, tedy nejméně padesátiletý) a váhy
nad 260 kg. V neodkladných případech se převážejí neobřadně na stěhovacím vozíku,
kam je zvedá pět ošetřovatelů (víc se jich ke krunýři nevejde) J Jak praví doprovodná tabule,
„vzhledem k dlouhověkosti a absenci přirozených nepřátel se tento druh
naučil s ničím nespěchat.“ J
Hlavní důvod návštěvy zoo –
endemická zvířena. Kiwi jsou neuvěřitelně roztomilí ptáci a nedivím se že se
dostali až do státního znaku (ostatně, Austrálie tam má klokana). Bohužel jsou
noční a jak se nesmí fotit s bleskem, fotky vycházejí mizerně. Tenhle navíc
usilovně zobákem pracoval na něčem v humusu J
Tohle je další ryzí novozélandský
produkt – pták kawa. Je poměrně plachý, ale přinejmenším denní. Jako většina
nížinných NZ ptáků se při nedostatku predátorů rozhodl opustit létání a chodí
po zemi. Navzdory zavalitému tělu a krátkým nožkám jsou zdatní chodci, jednoho
okroužkovaného přesadili, ale jemu se asi stýskalo po domově, takže se vrátil
130 km do původní oblasti.
Papoušek kaká, příbuzný papoušků kea,
ale méně problematický. Tenhle zrovna dostal od ošetřovatelky laskominu – ořech
kešu – a svět včetně turistů s foťáky pro něj přestal existovat J
Papoušci kea, jak se o nich
rozepisuju v sousedním příspěvku. Typický pohled na jednoho takového,
pokud zrovna nejí nebo nespí – zkoumá a přemisťuje J
„Číhal však za rohem, čekal jak se zachovám…“ J
Na turisty tihle ptáci nahlížejí zjevně
podobně, jako my televizi ve veřejných prostorách – je to barevné, hýbe se to a
občas to přinese něco zajímavého. Signifikantní jsou dvě tabulky při vstupu do
voliéry: „Nedotýkejte se kea, klovou“ a „Držte prosím všechny své věci blízko u
sebe, odradíte tím kea od jejich zkoumání.“ J
A v těch větších parcích
tady normálně žijí husy. Ve Western Springs, kde jsem bohužel nebyl, prý dokonce
pronásledují děti. Áách J
Aucklandské muzeum, nádherná
neoklasicistní stavba, zážitek zvenku i zevnitř. V přízemí jsou historicko-etnografické
expozice věnované národům Oceánie, v prvním patře přírodovědné expozice,
ve druhém vojenství. Přírodovědné mě paradoxně oslovily nejvíc. Mimochodem,
vstupné jsem musel zaplatit jako cizinec, Novozélanďané mají vstup odjakživa zdarma.
Další věc, co by se u nás neujala.
Výhled od muzea a hezký památník
padlým novozélandským vojákům, včetně racka nedbajícího piety J (Tím památníkem je šikmý leštěný černý bazalt s vypískovanou kresbou, po němž stéká voda, není to moc patrné.)
Takhle vypadá od muzea ona slavná
a dříve popisovaná Hora Eden. Jo, to je celé J
Z muzea samotného jen dvě
fotky – na první velmi špatně vyfocená maorská válečná kanoe, ale ona se moc
nevejde do záběru. Dvacet pět metrů dlouhá, s kapacitou sto bojovníků, vytesaná
z jediného kusu dřeva včetně ozdob. Na druhé fotce maorský náčelnický dům
(i s turisty).
Teď tři fotky z noční výpravy
Aucklandem. Queen’s Wharf, který v noci
mění barvy a vypadá ještě lépe než ve dne… (focený bohužel zblízka, do tmavé části přístavu se mi nechtělo)
…pohled od moře…
…a nezbytná televizní věž.
Den poté, aneb neděle v Albertově
parku. Klid, pohoda, duch viktoriánské Británie (samozřejmě tady má sochu, tedy Viktorie) a
palmy J
Místní věž s hodinami, podle
mě nejkrásnější stavba celého Aucklandu.
A ještě dvě momentky Viktoriiny
třídy za soumraku, foceno od parku.
Nečekaná událost - promoce místních
škol. Účastníci po obřadu na náměstí Aotea.
V zásadě sám sebe mobilem
velmi nerad fotím, jenže už asi potřetí se mi stalo, že jsem odněkud stál o
fotku a nebyl tam nikdo, kdo by mi to zmáčkl. Tentokrát tím spíš, že v dnešním
počasí (všimněte si na velké vlajce za mnou síly větru J ) na molo trčící do moře
nikdo kromě mě ani nepáchl. Tak jsem se uchýlil k autofotu a jsem moc rád,
že tuhle fotku mám. Já, podzim v Aucklandu, moře a kus velké lodi J
(Je to výletní loď
Perla Pacifiku a ten kousek béžovo-modré ještě dál je obří Gardenia Ace, která
přivezla nová auta z Japonska).
A naposledy fotka, která mě taky
naplňuje spokojeností, protože rejdu jediného válečného přístavu Nového Zélandu
Devonport nefotím každý den J
Je to (pro jistotu) hodně z dálky, za deště a ten šedý maskovací nátěr
fakt účinkuje, nicméně zleva doprava hlídkový člun třídy Otago, podpůrná loď pro
potápěče Manawanui (ta mrňavá), fregata třídy Anzac (jedna ze dvou jediných
pořádných bojových lodí Nového Zélandu), hlídkový člun třídy Lake (ten s jeřáby;
není větší než fregata, jen kotví o hodně blíž) a flotilový tanker Endeavour. Kdo nemá rád válečné lodi, ať si ani nenamáhá oči J
Mimochodem, když jsem tam ve svém dlouhém černém kabátě s baretem pokradmu fotil válečné lodi, musel jsem vypadat úplně báječně na pohled J
XXX
Žádné komentáře:
Okomentovat