ČLR s vízy

„Take me down to Dongmen City,

Where street is full and girls are pretty.“

– místní rčení v místním anglickém překladu –

Česky by se to řeklo nejspíš „Vezměte mě na Dongmen, plný ruchu, krásných žen.“ Na Dongmenu (znamená to ne úplně poeticky „Východní brána“) teď bydlím J

Šenčen se nachází v klasické ČLR a víza sem už jsou potřeba. Na druhou stranu pro všechny, kdo si to po mně budou číst (tedy s českým, slovenským nebo polským pasem), existuje speciální pětidenní jednorázové vízum pro Šenčen, a to vám dají přímo na hlavním hraničním přechodu mezi Hongkongem a Šenčenem, přechod se jmenuje Lo Wu – Luohu. A když říkám dají, myslím to jako větu oznamovací, přesně jak říkal Bendi, je to jen státní výpalné. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že jakmile zaplatím požadovaných 168 jüanů – maličko přes pět stovek našich, berou i veškeré platební karty J - tak to vízum dostanu a taky jsem ho dostal. Jedinou nevýhodou celé procedury je, že trvá; čínský úředník se v práci hýbe rychle asi stejně rád jako náš, takže průměrně tady odbaví – jdete postupně ke třem okýnkům – člověka za pět minut.

Pohraniční přechod je mimochodem vnitrostátní (z obou stran je to dneska ČLR J ), což jsem taky ještě nikdy neviděl, a v porovnání se vstupem do Hongkongu samotného žádná sranda. Z jedné strany to hlídají policejní síly Zvláštního administrativního regionu Hongkong (ti se mě taky extra ptali, jak se jmenuju, jestli nezaváhám), z druhého policie odboru veřejné bezpečnosti provincie Guangdong a ti si vytáhli chlápka z vedlejší řady, podle vzhledu Korejce, protože se jim nelíbil jeho pas, a už ho pěkně ve třech eskortovali někam mimo veřejnost.

Protože už jsem v Číně byl, nechal jsem si směnu veškerých peněz kromě té sumy na vízum až sem. Vřele doporučuju. Směnárna byla komerční (banka by mi dala asi ještě lepší kurz, ale neměl jsem chuť hledat banku) a rozdíl v kurzu proti Hongkongu dělal dvacet pět korun na směňovanou tisícovku (2,5 %). To je tuším ten rozdíl mezi státním a liberálním kapitalismem v praxi.

Přijde mi trochu smutné, že jsem musel jet zrovna do komunistické Číny, abych v Dálné Asii mohl vidět děti, které odpoledne a večer nenosí školní uniformy. Na druhou stranu děti ve věku základní školy tu poměrně běžně nosí červené šátky kolem krku (a jeden tak čtrnáctiletý borec si do něj suverénně otíral na ulici zpocený obličej J ).

Na druhou stranu, večer zjistíte, že média nelhala a na Facebook, Gmail a Blogger můžete zapomenout, byť Wi-Fi funguje.

Metro je tady asi nejvíc uživatelsky příjemné, co jsem kdy viděl (s výjimkou Prahy, která má se svou časovou jízdenkou a šipkami ve všech stanicích asi nejjednodušší metro na použití vůbec), navíc jako veškerý transport v ČLR levné (podle délky trasy, na kratších trasách 2-3 jüany). Používá žetony přesně jako v Tajpeji, pravil malý sběratel ve mně potutelně J

Jsem tu jen na jeden celý den, protože mám v plánu navštívit na Bendiho doporučení letadlovou loď Minsk, ze které tady udělali zábavní park, takže postřehů o Šenčenu moc mít nebudu. Ale alespoň jeden z cesty tam. Je to mimo užší město a nejezdí tam metro. Vzhledem ke zdejší láci jsem se rozhodl být za granda, nepobíhat po Jantianu a nechat se až k bráně dovézt taxíkem. Závidím lidem z internetových portálů, kterým to vyšlo. Dojel jsem metrem na příslušnou konečnou Šinšiu, kde jsem to nevzdal ani tak proto, že by taxikáři neuměli anglicky (to jsem z praxe čekal, „Minsk“ se náhodou řekne stejně i v mandarínské čínštině), jako proto, že volný taxík se objevil tak jednou za deset minut a jeho řidič nevěděl, kde to je. Tak z grandství sešlo a jel jsem za tři jüany z centra autobusem č. 205.

Výstraha pro všechny, které láká „pevninská“ ČLR. Velké ulice mají názvy i malým písmem v angličtině, ale pouliční mapy jsou jen čínsky. Stanice metra jsou značené i anglicky, stejně tak autobusové zastávky, ale jízdní řády autobusů a vlaků (kam a přes co to jede, popř. proč to nejede J )jsou zásadně ve znacích a v ničem jiném. Není to tak těžké, dá se to odkoukat, nebo zkombinovat s prvky dobrodružného cestování, jakými jsou odpočítávání ujetých stanic na prstech rukou a určování světových stran podle slunce a ručičky hodinek při orientaci mapy.

Kdo nejedl na ulici čerstvě opečené maso ze špejle, nebyl v Číně! Šenčen se, stejně jako Šanghaj, drží poměrně solidního vepřového, plus navíc malé chobotničky nabodnuté na špejli a opečené v celku; na ty jsem nenašel odvahu.

Byl jsem dopředu varován, že většina Minsku není přístupná (ostatně, nevím, jestli bych se chtěl podívat zblízka k odstavenému atomovému reaktoru… asi jo J ) a z toho zbytku polovina prostoru padla na obchody s upomínkovými předměty, na Minsk jsem se těšil a byl odhodlán tam obrazně řečeno „pustit chlup“ za něco na památku, jako je plaketka nebo rádoby-vojenská nášivka na maskáčovou bundu nebo tak. Houby s voctem. Kromě modelů letadel a několika lodí tam mají neuvěřitelně hnusně kýčovité pozlacené zapalovače, spoustu blbostí běžného stánkového druhu jako jsou přívěsky se zvířátky a pak už jen reálné nože a boxery a jedna ku jedné repliky pistolí, revolverů a ručních granátů, zkrátka přesně ty upomínkové předměty, díky nimž užijete cestou zpět spoustu srandy s letištní bezpečností J

Šenčen má velmi temnou pověst pokud se týká prostituce, a co se mě týká, naprosto nezaslouženou. Na závěr pobytu jsem se po osmé večer dvě hodiny procházel po Dongmenu a viděl tak jednu ženu, která by mohla být prostitutka, a to si ještě nejsem úplně jistý (neměl jsem chuť to zkoumat blíž). Když vynechám vyložené čtvrti červených luceren a čtvrti zasvěcené klubovému životu a budu srovnávat zážitky z běžných večerních korz, tak než jsem za hodinu pomalu prošel Západní Nankingskou třídu v Šanghaji tam a zpátky, měl jsem dvě přímé nabídky, a to Šanghaj má pověst podstatně lepší. Takže pánové, jestli od Šenčenu čekáte, že vám na hotelové dveře zaklepe krásná a k lecčemus svolná Asiatka, buď jeďte jinam, nebo zkuste pětihvězdičkový hotel J

A abych pořád Číňany jen nekritizoval – jako že třeba shodně s většinou chudších ruských a českých turistů čím jsou starší tím jsou hlučnější, přijde se do hotelu ubytovat pětačtyřicetiletý pár s dvacetiletým synem a máte pocit, že přijel zájezd – na závěr jeden kladný zážitek. Navigoval jsem si to se svým batůžkem do zdejšího hotelu podle čínských znaků pro „Li“ a „Ch’sin“ a měl jsem dojen, že všechno jde dobře, když v tom jsem míjel jiný hotel. Tak jsem si řekl, že se jich pro tu srandu přeptám na cestu ke konkurenci. Na recepci dvě místní holčiny, zhruba stejně staré, v součtu jim mohlo být tak 34 let, ani jedna neuměla anglicky, ale můj dotaz na tento jazyk v nich vyvolal záchvat nepřekonatelného hihňání, tož jsem se rozhodl pokračovat a předvedl jim objednávku vytištěnou ve znacích. Sice nevěděly, kde ta ulice je (byla docela velká a asi osmdesát metrů od jejich hotelu, ale čert to vem), ale hotel znaly a za tři minuty hihňání a pantomimy s využitím většiny dostupných končetin a mimických svalů jsme se shodli, že opravdu jdu dobře, půjdu dál dolů kopcem a na veliké křižovatce zahnu doprava. Docela jsme si to užili, až mě mrzelo, že jsem se nikdy nenaučil čínské slovo pro „děkuju“. Tak jsem se jim aspoň po japonsku uklonil a myslím, že to pochopily J To bylo za mé celkem necelé dva týdny v ČLR podruhé, kdy mi někdo pomohl.

Jo a můj hotel sice opět neměl mou objednávku (prostě Čína J ), ale když jsem předvedl tu čínskou verzi, normálně ji dokázali dohledat. Ostatně plno nemají. Pokoj je opravdu vymalovaný netradičními výraznými barvami, jen zapomněli do popisu napsat, že nemá okno J Celý hotel obnáší čtvrté patro typické čínské korporační megabudovy panelákového typu a okna tudíž mají jen pokoje vnějšího prstence. Ty ve vnitřním jádru jsou obklopeny věncem přístupových chodeb, takže smůla. Nicméně nějak to začínám preferovat, začínám uvažovat, že doma zatluču prkny okno v ložnici J A s plivátky na každém rohu chodby a uklízečkami vysávajícími hotelovou chodbu o půl desáté večer se taky leckde nesetkáte J

Dvojí pasová kontrola na zpáteční cestě přinesla nečekané překvapení – kromě setkání s dalšími dvěma australskými pasy, mají nezvykle malý státní symbol – v podobě pasu paní přede mnou, který měl naprosto neznámou zlatavou barvu. Pravděpodobně měla nějaký typ ultratenkého obalu, protože jinak ho nedokážu identifikovat.