Poslední let

„Prázdnou ulicí na kolej,

to už je dávno yesterday“
(Vladimír Mišík)

Letiště J.F.K, nejznámější letiště v New Yorku, má spojení na Manhattan zvláštním letištním vlakem, ale na ten se dostanete jen tak,že napřed projedete metrem celý Brooklyn nebo Queens, můžete si vybrat. Jen jsem skrz Brooklyn, protože z Finančního okrsku to je blíž, a že to bylo v poledne, přes řadu výluk v metru a některé zvláštní černošské spolucestující jsem dojel bez problémů. Systém je takový zvláštní, musíte si třeba koupit za dolar dobíjecí kartu na newyorské metro až poté, co z něj naposledy vystoupíte, klidně vyhodíte jízdenku, na kterou jste jeli, a letíte pryč, protože bez té karty nemůžete jet za pět dolarů tím letištním vlakem, ale vzhledem k tomu, že taxík stojí pevnou sumu 53 dolary, k nimž musíte nechat tak sedm řidiči jako spropitné a ještě po americkém způsobu ze svého zaplatit za taxík mýtné na dálnici, jsem si nestěžoval J

JFK je úžasné a veliké letiště, kam teprve přijíždíte tím vlakem a už vám (zejména na stanici Federal Circle) tak čtyřicet metrů nad hlavou prolétávají letadla. Má šest terminálů, takže přemýšlet, kam všude se zrovna letí, moc nemá smysl. Létá se tu obecně všude, od vnitrostátních spojů, přes kanadská města až po Evropu. Když jsem tu byl před pěti lety s otcem, tak jsme se celkem rychle ztratili, protože budova byla nepřehledná a chyběly v ní šipky; tentokrát jsem letěl z jiného terminálu (je to podle aerolinek) a neměl jsem žádný problém, terminál hezký.

Protože jsem letěl až večer a New York se se mnou rozloučil dalším krásným letním dnem, riskoval jsem zase jednou akci s převlékáním až na letišti a ačkoliv jsem chvíli trnul, že to zase skončí organizačním fiaskem (kdybyste v terminálu 1 hledali záchody, tak jsou až za odbavovacími přepážkami, ale naštěstí před bezpečnostní kontrolou, dá se na ně dojít i bez odbavení a pak se k těm přepážkám vrátit J), všechno dopadlo podle plánu, dokonce jsem získal kabinku pro vozíčkáře, kde byla spousta místa J Klidný a klasicky oblečen jsem dokonce ani nepřipomínal teroristu a neměl žádnou prodlevu s letištní bezpečností.

Let samotný byl jako všechny, co jsem kdy s Lufthansou absolvoval, velmi příjemný, dokonce ani nevadilo, že jsem měl své nejméně oblíbené sedadlo uprostřed letadla. Letěli jsme Airbusem 330, podle mě nejmenším možným strojem, který tu cestu zvládne, v uspořádání 2-3-2 (vzadu) a jediné, co mě na střední pozici mrzí, bylo, že jsem přes tři spolucestující na každé straně neviděl ani západ ani východ slunce, což je pokaždé úchvatná podívaná. Letadlo bylo prakticky plné. Kdybych letěl přes Frankfurt, mohl jsem zase jednou letět v 380, stála o dvě stojánky vedle; ale člověk prostě nemůže mít všechno. Takhle jsem zase pro změnu poprvé letěl s ženou jako kapitánkou letadla, jmenovala se Gabrielle nějak, co jsem nepochytil, a potvrdil jsem si, že když nemám proti ženám v kokpitu předsudky, dělám dobře. Co do letu a pilotáže nevidím žádný rozdíl mezi tímhle a drtivou většinou ostatních pilotů, spíš z toho plyne, že to s tou rovností pohlaví v praxi není tak úplně bezmračné, když vezmu v úvahu, že to byl můj nějaký třicátý druhý let s komerčními aerolinkami.

Krom toho v rámci kabinového personálu letěla asi nejlepší letuška, s jakou jsem kdy letěl. Pravda, kladnému prvnímu dojmu napomohlo, že byla vysoká, štíhlá a mírně hezká J (takovým tím německým způsobem, s rovnými žlutými vlasy a světlýma očima), ale o to by nešlo. Byla optimistická, povídavá, pohotová – když jsem ji při distribuci pití požádal o džus, ubezpečila mě, že až jí řeknu požadovanou příchuť, odpadne definitivně poslední překážka, která stojí mezi mnou a jím – a neodbytně přátelská, takže se s ní v Mnichově osobně šlo rozloučit asi tak dvacet lidí, mě nevyjímaje.

Takže jsem snědl (nepříliš vydařené) kuře s rýží na jakési šťávě s naprosto boží kakovou buchtou jako moučníkem, stihl shlédnout Robocopa, kterého jsem slíbil Gwen, American Hustle, kvůli Jennifer Lawrence, Ztraceno v překladu, který jsem vždycky chtěl vidět, a ještě na závěr kus Ďábel nosí Pradu, protože je to chytrý odpočinkový film, a skončil zase na mnichovském terminálu dvě. Po měsíci létání v USA a Kanadě je mimochodem až překvapivé, jak málo tady máme zábran pohybu, kontrol a uniformovaných strážců naší vlastní bezpečnosti.

Přistáli jsme mimochodem v osm ráno, prakticky přesně na minutu po osmdesáti čtyřech a půl dnech na cestách jsem se vrátil na letiště, odkud jsem odletěl a z něhož teď dopisuju tenhle příspěvek. Jsem zpět a abych byl upřímný… dejte mi někdo tři sta tisíc, další kvartál dovolené, já odletím do ČR vidět se s rodinou a přáteli, vyprat, vybalit těch devět knih, které jsem cestou někde nasbíral, přebalit kufr (měl jsem – do značné míry díky spolupráci s mou matkou a její předvídavostí – na cestách naprosto všechno, co jsem potřeboval, spíš vím, co přebývalo) a já to otočím podruhé. Co je dneska, úterý? Někdy příští pondělí večer můžu odletět…

Tady, na sluncem prohřáté vyhlídkové terase mnichovského aeroportu, se moje cesta i tenhle blog končí. Všem, kteří to se mnou vydrželi všechny ty necelé čtyři tucty příspěvků od prvotního plánu až sem, gratuluju k jejich duševní odolnosti a přeju, aby i jejich sny došly úspěšných konců.

Doposud průběh cesty:

Uraženo kolem zeměkoule: 100 %

Spotřebováno letenek: 100%

 

Ztracen v New Yorku

„Let the Sun shine.“
(Hair)

Symbol města, Empire State Building, když padala tma.

 

I největší město má své malé obyvatele. Krysy v metru se mi fotit nechtělo, i když by určitě taky klidně zapózovaly J

 

Všichni chtějí na Brooklynský most J

 

New York je, pokud jde o architekturu, prostě a jednoduše moje město. Dolní Broadway a okolí.

A střední část Broadwaye o dva dny později.

 

Kromě hezkého zátiší tam vzadu za vodotrysky stojí Socha Svobody J

 

V praxi to má své mouchy a je jich dost, ale pořád je hezké, umět se domluvit. Budova OSN, ona sama a perimetr okolo ní jsou mimochodem mezinárodním územím. A je vidět v každém pořádném katastrofickém filmu J

 

Já vím, že jsem s vlastníma fotkama otravný, ale chci se podělit; pět let jsem se těšil, až se sem dostanu. Víkendové prohlídky, kdy si člověk mohl v klidu projít i zasedací sál Valného shromáždění a Rady Bezpečnosti, mezitím bohužel zrušili, může se leda do mezaninu s jednou výstavkou a prodejnami upomínkových předmětů, ale alespoň mám fotku a důvod jet sem ještě jednou J

 

Jiná notoricky známá dominanta Manhattanu – Chrysler Building.

 

V tomhle zapadlém krámku, kousek od OSN, jsme nakupovali jídlo s otcem už před pěti lety. Tenkrát stejně jako teď jsme ho našli čirou náhodou. Vlastní jej mimochodem Amišové, náboženská skupina odmítající moderní vymoženosti.

A další a další velké budovy, které mne fascinují. Hotel Fairmont u Central Parku a budovy společnosti Time Warner.

 

Central Park. Zkoušel jsem do něj zajít dvakrát a pokaždé se obratem rozpršelo, zřejmě mi nebylo přáno. Na fotce místní v letním deštíku J Pro ty, kdo tu nebyli - ten park je vážně obrovský, stojí to za procházku.

 

Metropolitní opera, tady to miluje můj otec. Já se sem uchýlil před přeháňkou J

 

Několik málo fotek z letadlové lodi Intrepid, která tady kotví jako muzeum.

 

Škoda, že už nelétají, lákalo by mě to J

 

Tohle jsem taky nevěřil, že někdy uvidím na vlastní oči – výzvědný SR 71 Blackbird. Trojnásobná rychlost zvuku s technologií šedesátých let.

 

A ještě ukážu tuhle krasavici. Přiznám se, že jsem nevěděl, že ji zachránili, ani že ji mají zrovna tady za příplatek sedmi dolarů, takže to bylo příjemné překvapení. Tak jsem si sáhl na Enterprise J

 

Srdcem Ameriky je USA, srdcem USA New York, srdcem New Yorku Manhattan a srdcem Manhattanu Times Square J

 

Na závěr pýcha USA, pečlivě obehnaná bezpečnostním perimetrem, zábradlím se zákazem vstupu, zábranami proti automobilům a hlídkujícími policisty. Newyorská burza. V jedenáct v noci, po snězení hamburgeru J

 

xxx

Amerika ve své kráse

„I’d like to be in America…“
(West Side Story)

Newyorské metro je prozatím takové, jaké si ho pamatuju. Spletité, se vchody do země pomalu na každém rohu, špatně větrané, hlučné, sestávající se z železných traverz a kachlíčkovaného obložení stanic. Nová byla zkušenost s krysami – v deset večer na stanici 32. Str. jsem viděl asi čtyři, z toho jedna mi hned zkoumala kufr, jestli by z toho něco nevzešlo – a s nočním provozem vůbec; když jsem poslední dvě stanice na konečnou (v prestižní části Manhattanu, podotýkám) jel sám jen s kufrem nejen v celém vagónu, ale v celé půlce vlaku, kam jsem dohlédl, nebylo mi úplně lehko. Tady to taky vypadá na zásadu do tmy doma.

Zvlášť, když jsem v té prestižní části mezi bankami pobíhal o půl hodiny později a hledal nonstop s jídlem: nikde nic než prázdné obří budovy bank s uniformovanou stráží bezpečně uvnitř a pytle s odpadky a hrabajícími bezdomovci venku. Jsem byl rád, že jsem našel Tunisana Ahmeda s jeho krámkem na hamburgery  J

Ale zase ten pocit, když sedíte na lavičce pod nasvícenou newyorskou burzou, jedenáct v noci, nikde nikdo, jen zvedající se bríza vám pleská americkými prapory nad hlavou, pomalu padá noční chlad a vy baštíte burger… ten se dá jen špatně popsat.

Bydlím jinak ve čtyřhvězdičkovém hotelu, ba dokonce v Hiltonu. Ne, že by se ze mě stal takový snob, nakonec jsem posouval termín pobytu o den a jinde už nebylo volno. Tak mám zase pro jednou jiný druh zážitku. Na finální hodnocení je prozatím brzy, ale mám dojem, že ve trojhvězdičkových – třeba na Havaji – se žije velmi podobně. Ovšem musím Hiltonu přiznat, že je (podle všeho) bez štěnic, s ramínkama a báječným výhledem na jiné mrakodrapy, což myslím vážně. Bydlím ve třicátém šestém patře a vidím hlavně jiné vysoké domy Finanční čtvrti Manhattanu, což mě naplňuje nadšením stejně jako dopolední slunce v pokoji. Taky mám neuvěřitelně pohodlnou postel, funkční klimatizační jednotku, která sama větrá a chladí a topí dle zadání, dřevěné obložení půlky pokoje, z červenohnědého dřeva, z téhož nábytek a stůl, který je navíc vykládaný kamenem. Myslím, že pro příště už budu zase bydlet skromněji, ale pro jednou to není špatné J

Na druhou stranu je v ceně i snídaně a ta je jako ten vrchní v reklamě, taková divná J Hotel má totiž pro hosty čtyřicet pater pokojů a jen cca 50 židlí u stolů, kde se dá snídat, přičemž dobu snídaně omezuje na dvě hodiny denně (sedm až devět). Takže je sice hezké, že prostředí se tváří jako pro lepší lidi a abyste se mohli nasnídat, vyčkáte u vchodu, až vám číšník v černém obleku přidělí stůl, leč v praxi stojíte u vchodu frontu jak na banány běžně deset minut a krátíte si čas hladovým pozorováním těch, co se k jídlu dostali před vámi J Druhým lapsem – a tady nevím, zda organizačním nebo vlastník šetří – je pití. K snídani je tu káva nebo džus a číšník, který vám přidělil stůl, vás co do pití během snídaně bude obsluhovat. V praxi přijde zhruba jednou za deset minut (uvádí ještě další lidi a krom toho sklízí ze stolu po těch, co odešli, a prostírá, takže to zjevně není jeho vina) a nalije vám decentně jedno deci džusu, takže po dvaceti minutách snídaně jste u stolu zjevně přesčas a přitom máte pořád stejnou žízeň, s jakou jste přišli J

Takže si tak při pohledu na číšníka říkám, jestli by mi nebylo líp bez místní snídaně, v pokojové posteli s muffinem a džusem z obchodu, které bych mohl sníst neoholený a v pyžamu. Asi se ze mě ten lepší člověk už nestane J

Když jsme u jídla. Fascinuje mě, že jak se tu na potravinách v obchodě musí uvádět nutriční hodnoty, tak jsem se dneska z plastové láhve dozvěděl, že když vypiju třetinu litru destilované vody, co je uvnitř, dostane se mi zhruba 0% doporučené denní dávky tuku (saturovaného i trans-; ví někdo, co je to „transtuk“? J ), cholesterolu, soli, proteinu, vitamínu C a železa. Ha! J

Další dívčina shánějící peníze na chudé děti v rozvojovém světě, tentokrát na Broadwayi. Jmenovala se Candide, byla odněkud ze Severní Karolíny, dva roky žila v Chicagu a teď se přestěhovala sem, tohle je její první práce tady. Tak dvacet pět, černoška jako ze žurnálu, od čokoládové pleti a hnědých očí až po opravdu černé dredy na hlavě. Neuvěřitelná příjemná a jako většina amerických žen, emotivní. Za těch dvacet minut, co jsme si povídali, řekla nejméně dvakrát (a spíš třikrát) „O, můj Bože!“ a dvakrát „To je tak úžasné!“ („amazing“) J. Nejvíc mě ale dostala na konci, když jsem jí řekl, že to nemyslím zle, ale žádných dvacet jedna dolarů měsíčně jí na chudé děti nedám, ač je mi to líto (nebylo, ale je to tady zdvořilostní fráze) a ona pravila, že to vůbec nevadí, že si dělá seznam všech těch úžasných lidí, které díky téhle práci potkala, a že nikdy neviděla nikoho z ČR, takže má zážitek. Já jsem jí řekl, že jsem zase dosud nepotkal nikoho z Karolíny a rozešli jsme se s poplácáváním po zádech a přáním hodně úspěchů při dovolené a charitě. Oni mají fakt jinou mentalitu.

Den vyhrazený pro návštěvu Union Square. Z jedné strany 18 mil regálů antikvariátu Strand Books, z druhé strany třípatrová budova knihkupectví Barnes&Noble. Někdy ve dvě jsem doobědval sendvič a ponořil se do nich, vylezl jsem těsně před osmou večer. Ách. Tedy spíše áááách. Pět let jsem se těšil, až se sem zase podívám J Pravda, u BN už dali pryč ty židle a jsou tam všude cedulky zakazující sedět na zemi, ale pořád ještě se tam může hodiny číst vestoje. A ve Strand na záchodě přibyla cedulka, zapovídající vnášet knihy do kabinek J

New York je proti jiným městům, která jsem během cesty navštívil, specifický tím, že tu všichni chodci chápou červenou ryze jako doporučující signál. Nevím, zda tady platí stejný zákon jako v jiných státech USA, který umožňuje řidiči přes plnou červenou odbočit vpravo, pokud tím neomezí jiný automobil nebo přecházejícího chodce, ale zatímco auta tu červenou drží, chodci přecházejí ještě hůř než v Pekingu. Tam se alespoň čeká, až se na chodníku shromáždí dostatečný dav J Tady když jsem se na červenou automaticky zastavil, prozradilo mě to jako venkovana a turistu ještě spolehlivěji než červené tenisky ke zlatavým kalhotám J Místní se za chůze podívají doprava doleva a zastaví až podle aut.

Taky tady nemůžete umřít hlady, tedy pokud máte nějaké dolary. Na každém rohu centra je prodavač párků v rohlíku (přijdou mi oproti hamburgerům předražené) a preclíků. Co mají místní na prachobyčejném suchém velkém preclíku, to jsem nikdy nepochopil – ale můžou se po něm utlouct. I pro taková poznání je prima cestovat J

Jiné zajímavé poznání mě podle všeho čeká na letišti. Nakonec přes volných čtyři sta gramů váhy kufru jsem neodolal třem dalším paperbackům od Barnes a Noble. Váží něco přes kilogram. Hm.

Zajímavý je i zřetelný postup inflace. Když jsem tu byl před těmi pěti lety, běžným platidlem byla dolarová bankovka. Pětidolarovku člověk viděl zřídka (běžně jste dostali sedm dolarů v jednodolarovkách), desetidolarovou bankovku už jsme mívali problém rozměnit a s dvacetidolarovou jsme mohli jít tak leda do banky. Celých těch pět let jsem měl pro případ příští cesty schovaných asi třináct dolarů v drobných, abych po příjezdu neměl problémy s rozměňováním. Dneska existuje dolar jako běžná mince, dvacetidolarovku každý bere bez mrknutí oka a jediná bankovka, s níž bych měl v těch samých místech asi problémy s rozměňováním, je stodolarovka.

Letadlová loď Intrepid, z níž je tady muzeum, je moje třetí velká válečná loď navštívená během cesty a získané zkušenosti začínají být vidět. Přinejmenším vím, že když slézáte klasické úzké schody vedoucí směrem dolů, máte být vždycky čelem ke schodům. Ostatně odborně se tomu říká „ladder“ („žebřík“) a podle toho se na něm máte chovat. Není to proto, že byste byli zbabělí dívat se dolů, ale proto, jak držíte tělo a kde máte hlavu; ono totiž rovnoběžně šikmo těsně nad vaším schodištěm obvykle vede jiné do vyššího patra J Nu, ten mladý německý turista přede mnou už to asi taky ví, ale ta pecka do hlavy stála za to J

Nikdy jsem na takový detail nemyslel, ale když je pětadvacet ve stínu a svítí jasné červnové polední slunce, pálí ocelová letadlová paluba Intrepidu docela drsně i přes gumové podrážky tenisek. Taky zážitek.

Projel jsem se mimochodem i původním leteckým výtahem – v padesátých letech tu instalovali pro piloty dokonce pravé a nefalšované eskalátory, ale ty jsou mimo provoz J – do hangáru a zpět, ale to mě zase tolik nenadchlo, protože původní rychlost (cestovní doba mezi palubami sedm vteřin) snížili na minutu. Jak pravila černoška středního věku, která nás zážitkem provázela, jen tak ležérně: „Snížili jsme rychlost a dali okolo zábradlí, protože jsme nechtěli mít děti létající vzduchem všude kolem“ J Maximum je jinak 50 lidí na jednu jízdu ne proto, že by víc výtah neuvezl, ale prostě se tam nevejdou.

A na závěr jeden zážitek z Central Parku. Je tam oblast, kde se dá hrát baseball (a taky se tam při víkendu vydatně hraje), a částí té oblasti je takový malý remízek. V něm se nacházel otec, tři dcerky ve věku tak šest až devět let a malý pes, který tam cosi ňuchal v trávě, zatímco otec učil své dcery baseballu. Ta devítiletá byla na pálce a dvě menší stály připravené obíhat stromy v remízku. Otec nadhazoval, pomalu a spodními oblouky, ale co byste chtěli po tak devítiletém dítěti. Když se konečně napotřetí trefila, nadšeně odpálila míček někam doleva dolů a všechny tři vyběhly. Až na to, že míček odpálený šikmo k zemi neomylně trefil v trávě psa a to přímo mezi oči; pes jen vykvíknul a rozjely se mu nožičky přesně jak v kresleném seriálu J Všichni se k němu samozřejmě seběhli a přišel mi spíš otřesený úlekem, než zraněný, ale dostal jsem takový záchvat smíchu, že jsem musel raději odejít J

XXX
 

Jak jsem projel přes New Jersey

„No pain, no gain“

(Dungeons & Dragons 3ed.)

Jsou dny, kdy věci prostě jdou šejdrem ať děláte, co chcete, a ať sáhnete na cokoliv, pokazí se to. U mě takový den začal někdy kolem třetí odpoledne, jen co se montrealský autobus linky 747 přiblížil montrealskému letišti P. E. Trudeau-a. Do té doby to byl báječný kanadský den, strávený poflakováním a čtením v pozdně jarním slunci na Place d’Arts, a nic nenasvědčovalo tomu, že přijde zlom, jakmile vstoupím na letiště.

O letišti samotném toho můžu napsat jen velmi málo, kromě toho, že vypadá tuctově a dole je bezvadná prodejna všeho možného, včetně poměrně laciných velikých sendvičů, což je dobré vědět, kdybyste sem někdy letěli s Air Canada J Odlety do USA jsou totiž soustředěny v samostatném terminálu C, kam hned na začátku odejdete a pak už díky jeho umístění bokem všeho ostatního nic neuvidíte. Nevím, jestli je to prvek boje proti terorismu, ale je to na houby. Taky ani nevím, kam se odsud všude létá; centrální tabule v hlavní hale totiž není překvapivě řazena klasicky, ale abecedně J (je to v zásadě nečekaně jednoduchý a dobrý nápad, protože většina odlétávajících cestujících si pamatuje spíš to, kam letí, než to, v kolik mají startovat, ztěžuje to situaci akorát nám nadšencům) a v části C už jsou na obrazovkách jen odlety do USA. Jo a ještě vím, že tady taky nepřevažují zavazadla, což je od nich moc hezké J beztak jsem byl zase asi mírně přes limit.

K zavazadlům – že budu platit další pětistovku nadstandardu za to, že cestuju s kufrem, jsem tušil. Ale že z té pětistovky poplatku zaplatím tentokrát ještě 30 % daň, to mě, přiznám se, zastihlo nepřipraveného J

Let z Montrealu jsem vždycky považoval za organizačně nejrizikovější z celé cesty, protože byť formálně spadal pod United Airlines, měl ho letět nějaký subdodavatel, kterého jsem podezříval, že je z Kanady (nebyl, ale na věci to nic nezměnilo J ) a neměl v něj důvěru. Zvláště potom, co mi v průběhu prvních dvou měsíců po nákupu letenky třikrát přebukoval let, takže jsem nakonec měl letět někdy celkem jindy, než jsem si původně objednal J Má nedůvěra se prohloubila poté, co mi už při samoodbavení systém položil otázku, zda skutečně chci letět s Expressjetem dnes, protože kdybych nechtěl, dali by mi stopadesátidolarový slevový poukaz. (Na vysvětlenou dodám, že tentýž den se v New Yorku hrálo rozhodující semifinále Stanley Cupu mezi domácími a Montrealskými, letadla byla zaplněna do posledního a ceny byly takové, že by na mém sedadle slušně vydělali, kdyby ho prodali nějakému fanouškovi). Protože mi nebylo jasné, k čemu by mi byl slevový poukaz, když s nimi nepoletím, nehledě na zaplacený hotel v New Yorku, vrazil jsem palec do tlačítka „ne, nesouhlasím“ a propracoval se posléze šťastně k palubní vstupence. To, že jsem při odbavení trval na odletu v pět odpoledne, abych se v New Yorku vyhnul cestování potmě, mi nicméně bylo stejně platné jak mrtvému flakvesta; o půl páté nás z rozhlasu United Airlines obšťastnily zprávou, že nemají žádné letadlo, kterým bychom mohli odletět, ale že za hodinu se uvidí. O hodinu později sice letadlo neměli stále, ale tvrdili, že ho mají J a o další půlhodinu později jsme opravdu odletěli – míněno my, co jsme byli příliš tvrdohlaví nebo zoufalí na to, změnit si let na jindy. Trochu mě zarazilo, že to všichni (ze strany dopravce, cestující vypadali podobně nadšeně jako já) brali jako úplně samozřejmé – asi si už nebudu tolik stěžovat na ČSA, ty alespoň řeknou, že se omlouvají.

Vždycky, když se letí na území USA, kromě ESTY doporučuju i čisté zachovalé ponožky, protože se musíte zout na bezpečnostní kontrole a nechat si proskenovat boty. Jakož všechno ostatní kromě notebooku. Tentokrát jsem na sobě neměl dvoje kalhot a medil si, jak to nebude v pohodě, ale asi jsem vypadal podezřele i tak, protože mi sdělili, že musím bokem a můj notebook bude proskenován na přítomnost výbušniny.  No, tak mám proskenovaný ASUS a výbušnina v něm není J

A protože konstelace hvězd byla opravdu špatná, další zrada číhala hned za bezpečnostní kontrolou. Kdybyste někdy chtěli letět tutéž trasu, pak vězte, že imigrační a celní kontrola USA je ještě na montrealském letišti, a to bezprostředně. Takže můj drahý fermentovaný salám, který jsem chtěl sníst při čekání na letadlo, šel ve jménu svobody a demokracie do koše ještě nerozbalený (do USA se nesmí vozit masné výrobky). Je to jediný případ, který jsem kdy zažil, že úředníci jednoho státu sedí na letišti v cizině, každopádně jsem teď zase moudřejší a co se Severní Ameriky týká, prozatím pokaždé tu letím hladový J

Imigrační bylo mimochodem taky docela zajímavé, byl to první americký oficiál v mém životě, který se nechoval jako profesionál. Dvě místa přede mnou v řadě nepustil do země úplně normální cestující, bílá ženskou tak kolem pětatřicítky, pas Bundesrepublik Deutschland. Absolutně mě nenapadlo, co mu na ní mohlo vadit, nebyla ničím nápadná, ale tvářil se náramně blazeovaně, když vrtěl záporně hlavou a ukazoval jí, že nesmí dál. Pak se rychle zbavil nějakého Hispánce, co pokřikoval na své známé v jiné řadě, ale nevyplnil si imigrační kartu, a pak se tvářil blazeovaně na mě. Kam jedu. Proč tam jedu. Proč jsem byl v Kanadě. Čím se živím. Jestli mám peníze. Ke kolika penězům mám přístup. Byl jsem docela namíchlý ze ztráty toho salámu J, tak jsem mu mile leč pevně pravil, že jsem právník na cestě kolem světa s momentálně zhruba čtyřiceti tisíci americkými dolary na účtu, který chce být čtyři dny v New Yorku, a vyloženě jsem viděl, jak ho žere, že nemá odvahu mi taky vstup do země zamítnout J

Let samotný byl po těchto zážitcích velmi příjemný, letěli jsme Embraerem 145, se kterým jsem nikdy předtím neletěl, a je tak maličký, že uvnitř kromě úzké uličky jsou sedadla v kombinaci 1-2, takže jsem seděl naprosto sám a měl vlastní okýnko. Naprostý luxus, viděl jsem při startu celý Montreal, pak byly nějaké mraky, jezerní krajina a než jsme sedali v Newarku, prolétali jsme při soumraku od severu podél celého Manhattanu, včetně mrakodrapů, bylo to opravdu působivé. I Sochu Svobody jsem viděl postávat v zálivu J

Letiště Newark-Liberty je malé a dle mého názoru taky ničím zajímavé, jen jsem si nemohl zvyknout, že tady nejsou žádné prohlídky a kontroly a přímo z letadla můžu projít k pásu pro kufry. Zřejmě přinejmenším na mém terminálu A přistávají jen předem kontrolované nebo vnitrostátní lety. Newark mimochodem nemá s New Yorkem formálně nic společného, leží v sousedním státě New Jersey, ale protože žije z blízkosti New Yorku, vybudovali tu přímou dráhu do centra New Yorku, za deset dolarů a půl hodiny můžete být na Penn Station, rychle a efektivně.

Nu a protože to byl opravdu špatný den, dráha nejezdila, je v kritickém technickém stavu a opravuje se. Dopravní úřad státu New Jersey ji nahradil autobusy, na letišti je okolo toho všude (člověk by řekl až po americku) plno šipek a lidí, co vás navigují skrz jednotlivé kroky, abyste došli na správné nástupiště vlevo před budovu, koupili si správnou jízdenku, nastoupili do správného autobusu. Je zvláštní a pro americký liberalismus dle mého názoru typické, že když to všechno uděláte, koupíte si jízdenku do centra New Yorku (o čtvrtinu dražší než by byl vlak, mimochodem) a nastoupíte do autobusu s nápisem New York, nedoveze vás tam J Dva ramenatí černoši ve stejnokrojích dopravního podniku nás všechny vyhodili i s kufry na nádraží v Newarku, stále v New Jersey, a řekli s nepříliš zřetelným přízvukem, ať se o sebe postaráme, jak umíme. V následném chaosu jsem s dalšími kufry obtíženými lidmi vzal ztečí nástupiště č. 1, takže jsem na Penn Station dojel příměstským vlakem, jako všichni místní z New Jersey, a bylo po cestovní odysei. Průvodčí mi s rezignovaným výrazem zabavil lístek a doteď nevím, jestli platil, nebo jsem si měl na vlak koupit jiný a on jen už neměl sílu se hádat s dalšími tak dvaceti lidmi v různých vagónech J

Zkrátka cestování nemusí být vždycky prča a člověk může snadno skončit unavený a hladový potmě uprostřed cizího města, nebo cizí země, nebo nějaké úplně jiné země, páč do té zamýšlené ho nepustili. Ale to všechno se může člověku snadno stát i s českou cestovkou a kromě toho, kdyby nebylo drsných zážitků, čím bychom se chvástali J

Kanada - východ

„Je suis là, comme je l’ai revée.“

(Let It Go, francouzská verze)

Montreal není na první pohled nějak fotogenický a pokud by vás někdo lákal na Starý Montreal, jako úžasnou památku, kterou musíte vidět, pošlete ho do Prahy nebo Paříže, aby něco viděl sám J V Montrealu to vypadá jako slabší odvar obou a stejně jako v Praze je Staré město vyplněno suvenýry pro turisty a předraženými restauracemi. Ze zajímavějších budov tohle je radnice (nevešla se do jednoho záběru a nevešla se ani do dvou, ale alespoň kousky)…

 

 

…a tohle, ač také důležitě vypadající, je tržnice.

 

Tohle nevím, co je za stavbu, předpokládám, že jedno z technických muzeí, mají jich tu víc. Ale na fotku se mi to líbilo.

 

Bulvár sv. Vavřince, foceno od přístavu. Místní jsou z něj dojatí, protože tady vystupovali z lodí kolonisté a touto ulicí šlapali nahoru, aby se začlenili do společnosti jejich nového domova… Nerad bych zněl příliš cynicky, ale já bych možná na jejich místě otočil a plul jinam J

 

Most oddělující starý přístav, dneska historické místo, od obchodního přístavu. Oba jsou říční, v řece sv. Vavřince.

 

Rychlý záběr na Čínskou čtvrť, v popředí hotel Holiday Inn, který jako jediný vypadá stylově J

 

A tohle je hotel Mariott Courtyard. Jestliže ve Vancouveru letělo sklo a výrazné kovové příčky, tady jsou to masy betonu s okny bez rámů.

 

Věž s hodinami, pro změnu nádherná budova s alejí javorů vepřed. Stojí ale na špičce říčního poloostrova a nějaký génius z místního územního plánování udělal ze zbytku poloostrova před ní parkoviště aut a školních autobusů.

 

Náměstí Place d’Armes, asi nejhezčí místo Montrealu. Socha rytíře de Maisonneuve, od roku 1642 prvního královského guvernéra Mariina města, dnešního Montrealu. Budovy za ní jsou původní a současné sídlo Montrealské banky.

 

A naproti soše Katedrála Matky Boží, sídlo montrealského arcibiskupa. Fotky zevnitř snad budou později, platí se tam vstupné a kvůli vitrážím bych tam radši v den, kdy bude svítit slunce.
(Edit: ačkoliv to cedule u vchodu tvrdí, není to katedrála, je to pouhá bazilika, a není to sídlo arcibiskupa.  Bez komentáře J)

 

A novodobá katedrála – nákupní a kancelářské centrum Desjardins. Zevnitř, zvenku je to jen obyčejný velký dům.

 

Kousek od hotelu, dá se tu sedět na lavičkách a kromě obřího supermarketu, kde kupuju jídlo, je tu i tahle príma obří fontána J Když stříká do plné výšky, padající kapky opravdu zvedají vítr směrem k vodě. (Edit: a mění barvu, vždycky v pondělí. První část mého pobytu byla fialová, druhou ostře modrá J)

 

Hned za nákupním centrem (zabírá celý blok, s východy na obě strany) je další známé náměstí – Place des Arts, náměstí Umění. Takhle to vypadá přes den, vpravo se svažuje dolů konec společensky přijatelnější části třídy sv. Kateřiny…

 

…a takhle v podvečer, když se konala otevřená performance o toreadorovi a ohnivém býkovi. Bylo to takové… divné, ale já na umění nikdy nebyl. Krom toho to bylo ve španělštině, což bylo príma, protože jsem jim rozuměl líp, než kdyby mluvili francouzsky. Ačkoliv výkřikům (toreadora, býk mlčel J ) typu: „Porque? Porque? La Muerte del Toreador es necessita!“ bych možná rozuměl i bez španělštiny jako samouk J

 

Když jsme u té třídy sv. Kateřiny – takhle vypadá její nákupní část v sobotu odpoledne. Na to, jak se o Francouzkách říká, že jsou parádnice, je tu k vidění docela málo Frankokanaďanek s papírovými taškami čerstvých módních nákupů, pár na fotce je spíš výjimka.

 

Ulice Jeanne Mance-ho, hned u náměstí Umění. Jsou tu v dlažbě vodotrysky, což místní děti milují snad ještě víc než v Ostravě, spousta laviček a dá se tu sedět i na trávě. Príma místo s knížkou na slunečné odpoledne. V pozadí je jakési umělecko-vědecké dílo, které jsem úplně nepochopil – v Montrealu, Quebecu, Nancy a Rennes se měří síla větru a získaná data se posílají křížem do všech měst do těchhle trub, kde z nich směšovače vytvářejí podle datových hodnot v různých troubách různě hluboké tóny, které v těch troubách rezonují a zní celým okolím, čímž má být umělecky zachycen element větru v jeho mnohotvárnosti na vědeckém podkladu – každopádně místní ho dělali ve spolupráci s Francií a jsou na něj pyšní J

 

Kostel Sv. Jakuba. Proč má jednu věž vyšší taky nevím, asi se podle toho poznají kanadské kostely mezi ostatními J Moc jsem před ním potěšil jednu dvojici – dcera tak dvacet něco, matka skoro padesát, chtěly, jestli bych je nevyfotil. Pak jsme si chvíli povídali, tak jsem se přiznal, že je to tu hezké, ale Vancouver se mi líbil víc, a ony byly náhodou z Vancouveru a patriotky k tomu J

 

A poslední kostel v řadě. Nejsem si jistý církví, protože byl vysvěcen Ježíši Kristu a nevím, jestli je to u katolíků a jim blízce příbuzných přípustné, každopádně jsou u něj velké cedule, že je duchovně otevřen všem strádajícím a podařilo se mi vystihnout výjimečný okamžik, kdy před ním neposedávaly a nepostávaly hloučky mladých černochů s kšiltovkami, zlatými řetězy, nátělníky a podivnými výrazy J Ta fotka se mi mimochodem líbí.

 

(Když jsem tamtudy šel odpoledne, černoši už měli na místě nějaký reproduktor a pouštěli nahlas rap, včetně občasných příslušných vlnivých pohybů, což působilo úžasně v kombinaci se skupinou Indů, kteří pět metrů od nich na rohu schodů do svého reproduktoru nahlas zpívali „Hare Krišna“ a rozdávali letáky J )

V tomhle domě sídlila jednu dobu Společnost Hudsonova zálivu, faktická vláda Západní Kanady, tedy území většího než Evropa. Dneska je to obchodní dům.

Obrázky z výletu na Horu Mont Réal, podle níž se celé město jmenuje. Je to další větší kopec s pyšným názvem a z jedné její části je park s jezírkem, hojně využívaný místními. Nedělní poledne – čas pro piknik!

 

Na úplný vrchol hory se nedostanete, protože tam stojí BTS J A když se postavíte vedle ní, máte z toho dobrý pocit, ale jinak houby, protože celá hora je porostlá stromy (můžete hádat, jakými J). Fotka zobrazuje, co vidíte směrem do centra.

 

O kus dál, pořád skoro na temeni, stojí tenhle kříž, který v noci svítí, jeden ze symbolů Montrealu. V noci je to určitě působivější, ale v noci bych se sem bál.

 

Ale o kus níž, na úbočí nad Starým městem, je vybudované odpočívadlo, odkud je bezva výhled J

 

Vlastní fotku tentokrát nemám proto, že by mě neměl kdo vyfotit, ale naopak protože u zábradlí bylo tolika lidu, že kdyby mě někdo fotil z větší dálky, byli by na fotce i ti vedle mě a to z obou stran J Výsledek vypadá neuvěřitelně jako koláž, ale je to opravdová "selfie" J

 

Odpočívadlo vypadá takhle. Je to jediná budova na celé hoře a čekali byste vevnitř bufet, kde si v horku koupíte něco mírně předraženého k pití, případně k zakousnutí. Cha! Je tam kreativní zóna pro děti, kde si mohou hrát se světlem, stínem a zvukem J Teprve tady mě hlad přiměl plně pochopit, proč je součástí francouzské kultury piknikový koš...

 

A to je už je zase město. Jedna z budov McGillovy univerzity.

 

Krásné Dorchesterské náměstí, uprostřed památník padlým kanadským vojákům za Búrské války.

 

Jediné, co mám rád na třicátých letech, je jejich zámořská architektura J Tohle je budova pojišťovny Sun Life, postavená 1933, k tomu roku největší stavba Britského Impéria. Dodnes jsou v ní komerční prostory. A až si budete někde zase číst, jak v obavě před německou invazí odvezli Britové v roce 1940 svůj zlatý státní poklad do Kanady, tak uložen byl ve zdejších sklepích J

 

Směrem k Peelově ulici přibývá hezkých mrakodrapů. Jeden na ukázku.

Jiný, spolu s katedrálou Marie, Královny světa, další zdejší památkou. Jestli jsem výš psal, že arcibiskup sídlí ve zdejší Notre Dame, tak ne, sídlí tady. Ach, ty cedule pro turisty J

 

Historizující architektura místním jde J

Hlavní sídlo mají odjakživa v Edmontonu, kde jsem nebyl, ale alespoň zdejší pobočka. Až uvidíte tak za tři roky na pultech novou velkou hru ze světa Mass Effectu, vzpomeňte si na tuhle fotku a Bioware Montreal.

 

Dvě fotky z RESO, Podzemního města. Na první je východ do obchodního komplexu Aisles (prostě jdete kamenem obloženou podzemní chodbou a najednou vylezete v tomhle), na druhé mírně strašidelně prázdný přízemní koridor v jižní části města.

 

 

Fotky z deštivého dne – Cartierovo náměstí na Starém městě, to se musí fotit za deště, jinak je tu turistů jak vos na medu. Sloup vzadu je památník Nelsonovi za vítězství u Trafalgaru – zdejší Francouzi byli (trochu paradoxně) ohromní roajalisté a nenáviděli Napoleona. To červené vepředu je atrakce pro turisty, kde se můžete s fotoaparátem a trochou Photoshopu octnout na známce.

 

A u řeky Sv. Vavřince má domov slavný Cirque du Soleil, který bývá k vidění i u nás. „Kurios“ je název jejich současného představení.

 

René Levesque, pán, podle něhož se jmenoval bulvár, kde jsem bydlel. Quebecký politik, který prosadil, že všechny děti v provincii musí chodit do školy s francouzským vyučovacím jazykem, s jedinou výjimkou dětí, jejichž oba rodiče absolvovali anglickou quebeckou základní školu. Jedním chytrým tahem tak zachránil Quebecu francouzskou řeč a kulturu před odnárodňováním a současně totéž udělal pro místní anglickou menšinu J (Taky znárodnil všechny drobné elektrárny do podniku Hydro-Québec, jehož ředitelství stálo naproti mému hotelu i s bustou J )

 

Jestli jste někdy v životě chtěli vidět přerostlou kapli, tak tady máte možnost. Oratoř sv. Josefa v Montrealu, neobyčejně působivá stavba, kterou přes její velikost není snadné najít J

 

„Vyhrazeno pro poutníky po kolenou“. Na rozdíl od bočních křídel schody nejsou kamenné, ale dřevěné natřené na šedo. Podívejte se prosím ještě jednou na předcházející fotky, jak je to vysoko; tomu říkám zbožnost. Bez legrace.

 

Vnitřek je kupodivu velmi moderní, prostý a působivý.

 

 

Montreal je ostrov mezi říčními rameny, ale obrovský. Výhled ze schodů oratoře k jihu, na Záliv sv. Ludvíka. (Francouzský výraz pro Luďka i Ludvíka je tentýž, Louis, je príma mít tolik známých jmenovců J )

 

Do výše vyfocené basiliky Notre Dame jsem se nakonec za slunce nedostal, tak jsem tam šel alespoň na večerní představení „A bylo světlo“. Je hezké, formou vyprávění a na plátno promítaných hraných scének vám ukazují historii náboženství v kolonii, později nazvané Montreal, od první myšlenky založit řád, který by pečoval o katolíky v Novém světě, přes dřevěné kapličky (kolonie se původně jmenovala Mariino město, Ville-Marie, a kostel tu vždycky byl Mariin) až po dokončení vnitřní výzdobu katedrály někdy na konci 19. století. Realisticky bych dodal, že zfilmované hrané historické scénky jsou strašné, lidi z Court of Moravia by dialogy napsali podstatně lépe a průměrná obsada českého LARPu by je odehrála méně ochotnicky; počítalo se zjevně hlavně nadšení pro věc J ale stejně to stojí za podívání, zbytek je velmi působivý. Několik fotek zevnitř, nasvícení oltáře se průběžně mění.

 

 

 

 

A tohle už je závěr pobytu, ještě jednou Place d‘Arts a Montreal, jak si ho budu pamatovat já.

 

XXX