Úvod, co ho obvykle všichni přeskakujou a dobře dělaj'

Člověk má jít za svým snem a až jej dosáhne, tak si ho užít.
 - Robert Jordan - 

Tohle by měl být blog o jedné veliké cestě, jednom splněném snu, cestování a všech těch věcech okolo. Taky prostředek, jak čím jak nejefektivněji zpravit větší množství lidí, kteří se vzájemně neznají, o tom, jak se mám, proč se tak mám a jak to vypadá okolo mě. Pokud se mi sem bude dařit nahrávat fotky z mého foťáku tak, jak si to představuju.

První nápad zajet si na vlastní pěst do Japonska jsem dostal zhruba někdy okolo roku 2000. Bylo to v době, kdy jsem takový výlet šacoval na sto tisíc, měl jsem asi tak nulu (děkuji ti, Union Banko) a uspořil jsem s trochou štěstí stovku za měsíc. Přesto jsem se rozhodl, že tam pojedu. A šetřil, až ušetřil. Splnilo se mi to v roce tuším 2009, byl jsem týden v Tokiu, podíval se na hrad Himedži, ohromně si to tam užil po všech stránkách (dodnes říkám "pršet jako v Japonsku") a šťastný a spokojený se vrátil domů.

A prakticky hned po návratu jsem začal přemýšlet, co dál, protože jsem si za tu dekádu prostě navykl žít s velkým lákavým cílem v pozadí, ke kterému je třeba se blížit, těšit se na něj, dosáhnout ho a užít si to. Nu a jako další cíl jsem si vybral celkem ulitmativní věc - cestu kolem světa. Pěkně civilizovaně, nic moc přírody a baťůžkaření, ale letadla, letiště (miluju letiště, čím modernější tím lepší, osobním favoritem je Bangkok-Suvarnabhumi), hotely, MHD a takové ty věci. No, taky jsem došetřil a taky se splnilo. Tedy skoro, odjíždím až za víc než týden. Dvanáct týdnů po letadlech, letištích a hotelích, po plážích, na kterých se dobře povaluje, v přelidněných metropolích východní Asie, s nakouknutím do Austrálie a Kanady, kam jsem se beztak vždycky chtěl podívat. Od MDŽ po Den dětí, pořád na východ, za světlem.

Tak mi držte palce.