„Prázdnou ulicí na kolej,
to už je dávno yesterday“(Vladimír Mišík)
Letiště J.F.K, nejznámější letiště v New Yorku, má spojení na
Manhattan zvláštním letištním vlakem, ale na ten se dostanete jen tak,že napřed
projedete metrem celý Brooklyn nebo Queens, můžete si vybrat. Jen jsem skrz
Brooklyn, protože z Finančního okrsku to je blíž, a že to bylo
v poledne, přes řadu výluk v metru a některé zvláštní černošské
spolucestující jsem dojel bez problémů. Systém je takový zvláštní, musíte si
třeba koupit za dolar dobíjecí kartu na newyorské metro až poté, co z něj
naposledy vystoupíte, klidně vyhodíte jízdenku, na kterou jste jeli, a letíte
pryč, protože bez té karty nemůžete jet za pět dolarů tím letištním vlakem, ale
vzhledem k tomu, že taxík stojí pevnou sumu 53 dolary, k nimž musíte
nechat tak sedm řidiči jako spropitné a ještě po americkém způsobu ze svého
zaplatit za taxík mýtné na dálnici, jsem si nestěžoval J
JFK je úžasné a veliké letiště, kam teprve přijíždíte tím vlakem a už
vám (zejména na stanici Federal Circle) tak čtyřicet metrů nad hlavou
prolétávají letadla. Má šest terminálů, takže přemýšlet, kam všude se zrovna
letí, moc nemá smysl. Létá se tu obecně všude, od vnitrostátních spojů, přes
kanadská města až po Evropu. Když jsem tu byl před pěti lety s otcem, tak
jsme se celkem rychle ztratili, protože budova byla nepřehledná a chyběly
v ní šipky; tentokrát jsem letěl z jiného terminálu (je to podle
aerolinek) a neměl jsem žádný problém, terminál hezký.
Protože jsem letěl až večer a New York se se mnou rozloučil dalším
krásným letním dnem, riskoval jsem zase jednou akci s převlékáním až na
letišti a ačkoliv jsem chvíli trnul, že to zase skončí organizačním fiaskem
(kdybyste v terminálu 1 hledali záchody, tak jsou až za odbavovacími
přepážkami, ale naštěstí před bezpečnostní kontrolou, dá se na ně dojít i bez
odbavení a pak se k těm přepážkám vrátit J),
všechno dopadlo podle plánu, dokonce jsem získal kabinku pro vozíčkáře, kde
byla spousta místa J Klidný a klasicky oblečen jsem dokonce
ani nepřipomínal teroristu a neměl žádnou prodlevu s letištní bezpečností.
Let samotný byl jako všechny, co jsem kdy s Lufthansou absolvoval,
velmi příjemný, dokonce ani nevadilo, že jsem měl své nejméně oblíbené sedadlo
uprostřed letadla. Letěli jsme Airbusem 330, podle mě nejmenším možným strojem,
který tu cestu zvládne, v uspořádání 2-3-2 (vzadu) a jediné, co mě na
střední pozici mrzí, bylo, že jsem přes tři spolucestující na každé straně
neviděl ani západ ani východ slunce, což je pokaždé úchvatná podívaná. Letadlo
bylo prakticky plné. Kdybych letěl přes Frankfurt, mohl jsem zase jednou letět
v 380, stála o dvě stojánky vedle; ale člověk prostě nemůže mít všechno.
Takhle jsem zase pro změnu poprvé letěl s ženou jako kapitánkou letadla,
jmenovala se Gabrielle nějak, co jsem nepochytil, a potvrdil jsem si, že když
nemám proti ženám v kokpitu předsudky, dělám dobře. Co do letu a pilotáže
nevidím žádný rozdíl mezi tímhle a drtivou většinou ostatních pilotů, spíš
z toho plyne, že to s tou rovností pohlaví v praxi není tak
úplně bezmračné, když vezmu v úvahu, že to byl můj nějaký třicátý druhý
let s komerčními aerolinkami.
Krom toho v rámci kabinového personálu letěla asi nejlepší
letuška, s jakou jsem kdy letěl. Pravda, kladnému prvnímu dojmu napomohlo,
že byla vysoká, štíhlá a mírně hezká J
(takovým tím německým způsobem, s rovnými žlutými vlasy a světlýma očima),
ale o to by nešlo. Byla optimistická, povídavá, pohotová – když jsem ji při
distribuci pití požádal o džus, ubezpečila mě, že až jí řeknu požadovanou
příchuť, odpadne definitivně poslední překážka, která stojí mezi mnou a jím – a
neodbytně přátelská, takže se s ní v Mnichově osobně šlo rozloučit
asi tak dvacet lidí, mě nevyjímaje.
Takže jsem snědl (nepříliš vydařené) kuře s rýží na jakési šťávě
s naprosto boží kakovou buchtou jako moučníkem, stihl shlédnout Robocopa,
kterého jsem slíbil Gwen, American Hustle, kvůli Jennifer Lawrence, Ztraceno
v překladu, který jsem vždycky chtěl vidět, a ještě na závěr kus Ďábel
nosí Pradu, protože je to chytrý odpočinkový film, a skončil zase na
mnichovském terminálu dvě. Po měsíci létání v USA a Kanadě je mimochodem až
překvapivé, jak málo tady máme zábran pohybu, kontrol a uniformovaných strážců
naší vlastní bezpečnosti.
Přistáli jsme mimochodem v osm ráno, prakticky přesně na minutu po
osmdesáti čtyřech a půl dnech na cestách jsem se vrátil na letiště, odkud jsem
odletěl a z něhož teď dopisuju tenhle příspěvek. Jsem zpět a abych byl
upřímný… dejte mi někdo tři sta tisíc, další kvartál dovolené, já odletím do ČR
vidět se s rodinou a přáteli, vyprat, vybalit těch devět knih, které jsem
cestou někde nasbíral, přebalit kufr (měl jsem – do značné míry díky spolupráci
s mou matkou a její předvídavostí – na cestách naprosto všechno, co jsem
potřeboval, spíš vím, co přebývalo) a já to otočím podruhé. Co je dneska,
úterý? Někdy příští pondělí večer můžu odletět…
Tady, na sluncem prohřáté vyhlídkové terase mnichovského aeroportu, se
moje cesta i tenhle blog končí. Všem, kteří to se mnou vydrželi všechny ty
necelé čtyři tucty příspěvků od prvotního plánu až sem, gratuluju k jejich
duševní odolnosti a přeju, aby i jejich sny došly úspěšných konců.
Doposud průběh cesty:
Uraženo kolem zeměkoule: 100 %
Spotřebováno letenek: 100% 